Povinné přezkušování soudců a státních zástupců? To už tady bylo

Bývávalo dobrý zvykem, že programové prohlášení vlády vzniklo až ve chvíli, kdy byla vláda ustavena a ta s ním šla do Poslanecké sněmovny pro důvěru. Dávalo to logiku: jednak je netypické, že vláda, která ještě ani nemá jmenovaného premiéra, už má programové prohlášení, a pak si také jednotliví odpovědní budoucí ministři mohli sepsat a osvojit své závazky.

Je tedy trošku krkolomné nazývat aktuální návrh programového prohlášení jako „vlády Andreje Babiše“, respektive jako trojkoaliční vlády. Sepisovaly ho totiž politické špičky tří subjektů (plus další tři v rámci SPD) pro budoucí ministry vlády, v jejímž čele by měl být Andrej Babiš. Ten se ale očividně nijak hlouběji o jeho obsah nezajímal, čímž už na začátku degraduje jeho hodnotu.

Bohužel, realita dnešní české politiky je taková, že prim neurčují klasické politické strany, v nichž se na jednotlivé resorty v opozici připravovali politici se svými týmy a odborným zázemím, ale antistranická protestní hnutí se silnými osobními mocenskými zájmy.

Volby nebyly soubojem konceptů, nýbrž projevem sympatií k jednotlivým lídrům. Výsledkem je, že vláda je v podstatě osobní kořist, kde se ministerstva udělují za věrnost jako léna. Jenomže tento trend se netýká jen České republiky – souvisí se změnou způsobu distribuce a přijímání informací, kdy dominantní úlohu už nemají klasická média a kdy skončila doba společných „velkých příběhů“.

Z tohoto úhlu pohledu je vlastně dobře, že o ministerstvo spravedlnosti není v nově vznikající vládě žádná rvačka a není určeno pro nějakého konkrétního leníka. Zbylo formálně na hnutí ANO a ministra osobně hledal Andrej Babiš, respektive nakonec jedna z žen v jeho okolí, Michaela Pobořilová. Budoucí ministr spravedlnosti si tak bude muset osvojit programové prohlášení, u jehož sepisování nebyl.

Což ale nebude žádná obtíž, protože právě tahle kapitola je – až na výjimky – spíše obecným slohovým cvičením, oním povolebním prohlášením o vzájemném porozumění.

Předně jde o celou systematiku této kapitoly, kde hned po úsporné obecné preambuli následuje výčet trestné činnosti, u které chce vláda zpřísnit postihy. Jako kdyby česká justice trpěla tím, že se tu masově přepadávají stařenky zdrogovanými gangy a pachatelé odcházejí nepotrestaní od soudu.

Navíc zrovna tenhle slib se novému ministrovi podaří splnit hned v lednu. To totiž začne platit Blažkova novela trestního zákona, která zavedla poměrně širokou paletu ohrožených skupin.

Příslib znovuzavedení trestnosti neplacení výživného je prostým návratem ke stavu před nedávnou novelizací, jejíž změny se ještě neměly možnost ani projevit v praxi. Je to sice klasická legitimní politická agenda, kterou hnutí ANO plní svůj slib – ale má-li být v programu, pak rozhodně ne mezi hlavními prioritami.

Snížení věku pro trestní odpovědnost je doslova politickým evergreenem, který – pravda, s ohledem na statistiky i názory části odborné veřejnosti – nabírá na závažnosti. Avšak odpovědi na palčivou otázku „kam s nimi“, respektive co s nimi, se jaksi nedostává. Pokud tedy není cílem vlády Andreje Babiše posunout věk pro výchovu budoucích recidivistů. 

Prohlášení pouze říká, že „výchovná opatření uložená mladistvým pachatelům musí být účinná a vést k resocializaci – posílíme jejich motivaci k nápravě“. A to je tedy hrozivě málo na tak zásadní krok.

Vláda chce také zpřísnit recidivistům podmínky pobytu na svobodě v případě jejich podmíněného propuštění. Ale pak trochu nelogicky následuje věta o tom, že chce recidivu snížit „prostřednictvím navazujících programů integrace do společnosti“. Obrazně řečeno: nejde přivázat psa k boudě a zároveň po něm chtít, aby přivykl pobytu na svobodě.

Trochu hrozivě pak působí, když tuto část odděluje od obecného příslibu reformy vězeňského systému, zefektivnění alternativních trestů a důsledné práce s vězni věta o „spravedlivém nastavení pravidel nutné obrany“. Skoro jako kdyby toto mělo být řešením oné recidivy.

A konečně se dostáváme k věcem, které jsou z pohledu fungování systému asi nejdůležitější: procesní kodexy a náznaky digitalizace. Jenže nynější příslib „zmodernizujeme je“ nezní ani jako volební proklamace. Pokud by se totiž vláda rozhodla k rekodifikaci procesních předpisů, pak by si musela rozhodně vybrat, zda chce stihnout jeden z nich. 

Pokud se tedy nechce vydat cestou osvědčené „salámové metody“ a pouze je novelizovat. Vůbec nejlepší by ale bylo, kdyby otevřela vážně míněnou debatu o změně soudní mapy. Pak by se totiž ukázalo, co a jak je třeba měnit.

Vláda chce také zavést povinné průběžné vzdělávání soudců a státních zástupců. To je sice hezké, ale už to tady bylo. V první řadě se musí vyřešit, kdo by vůbec takové vzdělávání měl zajišťovat. Pokud by to měla být Justiční akademie, pak je nutné zabezpečit její financování, protože dnes už není schopna zajišťovat bez problémů ani vzdělávání dobrovolné.

A pak tu máme zapeklitější problém – totiž kdo tuhle povinnost bude vymáhat. Což nastoluje logicky otázku, zda to nemá vést k nějaké formě přezkušování. To už jsme ale – při současném modelu správy justice – za hranou soudcovské nezávislosti a na samé hraně u „nezávislosti“ státních zástupců.

Že tímto směrem úvahy míří, napovídá věta „zahájíme odbornou debatu se všemi složkami justice s cílem zvýšit kvalitu a předvídatelnost soudního rozhodování“. 

Nepředpokládám přitom, že by vláda ANO, SPD a Motoristů chtěla zavádět justiční samosprávu či měnit postavení státního zastupitelství, což by byla jediná možnost, jak se při zavádění jakýchkoliv povinností a přezkušování vyhnout střetu s Ústavním soudem.

Za správný považuji záměr zvýšit prostupnost právnických profesí. Stav, kdy se uměle vybudovala hradba okolo státního zastupitelství a do vedoucích funkcí se dostávají jen loajální kývači, není „zdravý“ a vede k tomu, že soustava degeneruje. Záměr důsledně vymáhat škodu „vzniklou zaviněním nebo porušením povinností ze strany soudců a státních zástupců“ je chvályhodný, ale v programovém prohlášení vlády bych už čekal alespoň náznak toho, jak toho docílit.

V samém závěru se pak prohlášení vrací na začátek, k dílčím reformám trestního práva, když se nová vláda hlásí k záměru zamezit „zneužívání státní moci a represivních složek vůči občanům za jejich názory či veřejné postoje“ s tím, že „svoboda projevu je nedotknutelná“.

I tady se bohužel jedná o proklamaci, kterou je třeba nějak doplnit. Máme zde trestní zákon, podle kterého policie a státní zástupci postupují v přípravném řízení. Následně soudy rozhodují, přičemž často konstatují vinu a ukládají i citelné tresty. 

Je tedy namístě měnit trestní zákon? Vypustit všechny verbální trestné činy? Nebo jen některé, a tedy které? A má stát jiné nástroje, jak efektivně bojovat proti poplašným zprávám, dezinformacím a lžím, které narušují naše bezpečnostní zájmy? Je zřejmé, že praxe trestní justice se vychýlila do extrému a padají tresty za blbost – avšak i demokracie se musí umět bránit těm, kteří blbosti a blbců zneužívají.

Vzhledem k tomu, jak je programové prohlášení pro oblast práva a justice formulováno, bude na příštím ministrovi spravedlnosti, jak si ho osvojí, jak bude schopen Andreji Babišovi některé věci vysvětlit a zda nenarazí na limity svých schopností v Poslanecké sněmovně. 

I když to bude člověk od Andreje Babiše, nemůže totiž neustále chodit a žádat u něj podporu při hlasováních poslanců. Jestli totiž něco Babiš není, tak trpělivý a ohleduplný.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.