Jedovaté Česko: Stát sanuje ekologické katastrofy příliš pomalu, hotovo bude až za desítky let

Vojtěch Kristen: V Česku máme kolem deseti tisíc starých ekologických zátěží. Jak rychle se je daří odstraňovat? 

Jiří Unčovský: Progres je pomalý. Kdybych to měl rozdělit a trošku zpřesnit, těch deset tisíc je celkový počet evidovaných kontaminovaných a potenciálně kontaminovaných míst. Před dvěma lety jsme se bavili především o lokalitách, kde garanci za odstranění znečištění převzal stát při privatizaci – těch je zhruba 550 až 600 z toho celkového počtu deseti tisíc. U těchto konkrétních lokalit k významnému posunu v posledních letech nedošlo. Ten proces, jak ostatně opakovaně konstatuje i Nejvyšší kontrolní úřad, je zkrátka pomalý a neefektivní.

V čem je problém? U těch 550 až 600 toxických míst mělo být hotovo v roce 2006. Dnes se mluví, že to snad možná bude až ve 40. letech. 

Problém je, že při každé kontrole je určeno nové datum, do kdy to bude vyřešeno. Ve své podstatě, podle posledních odhadů, se dnes mluví o roku 2042. Když ale budeme počítat čistě matematicky – každá ekologická smlouva má svoji finanční garanci a těchto státních garancí je tam aktuálně zhruba za 90 miliard korun. Stát přitom ročně zadministruje a vypořádá – když se podíváme na průměr za posledních 12 až 14 let – garance v hodnotě pouze 840 až 850 milionů korun ročně.

Takže při tomto tempu to máme na nějakých, kolik... sto let?

Ano. To téma zkrátka stojí trochu na okraji zájmu jak politiků, tak bohužel i veřejnosti. Když se ptám svých známých, většina z nich má představu, že tyto věci už jsou dávno vyřešené. A pro politiky to zkrátka není jednoznačný cíl. Neúkolují státní a úřednický aparát v tom smyslu, že by sanace starých zátěží měly být prioritou.

Poslední roky a dekády žijeme pod tlakem Zelené dohody (Green Deal) jako hlavního strategického rámce Evropské unie, který klade enormní důraz na životní prostředí a ekologii. A my tady přitom sedíme na miliardových restech z minulosti.

Je to trochu schované v pozadí, protože jsou to závazky státu. To je můj osobní dojem. Musím ale říct, že s nástupem nového vedení Ministerstva financí, které má tuto agendu v gesci, se věci začínají hýbat. Na jaře jsme měli několik dialogů, funguje pracovní skupina pod Hospodářskou komorou. Noví lidé ve vedení příslušných sekcí a odborů komunikují velmi dobře. Společně jsme identifikovali věci, které je potřeba změnit, a z jejich strany je vidět vůle proces zefektivnit. Počkejme si, zda ty výsledky budou opravdu lepší.

Co přesně to znamená? Pokud se podíváme na ta čísla, tedy 90 miliard v nevyčerpaných garancích a necelá miliarda ročně spotřebovaná na sanace – jaké tempo by podle vás bylo adekvátní a reálné?

Samozřejmě to naráží i na kapacity dodavatelských firem, to je jedna věc. Ale když se podíváme do historie, konkrétně do let 2011 a 2012, tehdy ten proces běžel tempem, kdy stát na tyto sanace vynakládal tři až pět miliard korun ročně. Myslím si, že pro sanační firmy v České republice by nebyl žádný problém se k takovému objemu prací vrátit. 

Navíc je tu stále platné nařízení vlády, které státu ukládá ročně vynakládat zhruba 4,5 miliardy korun na řešení ekologických škod a revitalizaci území po těžbě uhlí. V tom nařízení je jasně dáno, že dvě miliardy mají jít na revitalizace po těžbě a 2,5 miliardy na ekologické škody. Až program revitalizace po důlní činnosti skončí, mělo by jít celých 4,5 miliardy ročně výhradně na staré ekologické zátěže. Kdybychom se drželi tohoto vládního nařízení, mohl by být celý proces neobyčejně účinný.

Zmínil jste, že v Česku evidujeme zhruba deset tisíc kontaminovaných nebo potenciálně kontaminovaných míst. Jsou tato místa detailně zmapovaná? 

Těch deset tisíc lokalit je zaneseno v databázi SEKM, což je státní Systém evidence kontaminovaných míst. Každá lokalita dostane při zápisu označení priority – přičemž priority označené jako „A“ jsou ty, kde je okamžitě nutná sanace. Buď proto, že představují konkrétní riziko pro člověka a ekosystém, překračují zákonné limity, nebo je jejich vyčištění v obecném zájmu. 

Pak je tu ale obrovská skupina lokalit označená písmenem „P“. Ta má podkategorie P1 až P4. Kategorie P3 představuje místa, u kterých sice víme nebo máme silné podezření, že jsou kontaminovaná, ale stát o nich nemá dostatek informací, aby vůbec dokázal stanovit míru rizika. A kategorie P4 jsou místa, kde stát nemá vůbec žádné informace a nelze u nich stanovit vůbec nic. 

Když se podíváme na konkrétní čísla: z těch deseti tisíc míst je v kategorii P3 více než tisíc lokalit a v kategorii P4, kde tápeme v naprosté tmě, je přes šest tisíc lokalit.

To znamená, že u celých sedmdesáti procent evidovaných kontaminovaných míst v České republice stát vůbec netuší, jak velké nebezpečí představují?

Přesně tak. U sedmdesát procent lokalit prostě nevíme, nejsme schopni stanovit míru rizika vyplývající z té kontaminace.

Jak s tímto obrovským dluhem stát pracuje? Snaží se ty chybějící informace nějak aktivně dohledat a ty lokality prozkoumat?

Stát to řeší tak, že v rámci Operačního programu Životní prostředí vypisuje dotační výzvy na podporu průzkumných prací a zpracování analýz rizik pro tyto pochybné lokality. Jenže tato podpora byla na konci března letošního roku ukončena. Teď tam probíhají kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu a my pouze doufáme, že na podzim bude tato výzva znovu otevřena. Žádné jiné systémové kroky ze strany státu v této věci neprobíhají.

To ale nezní jako snaha státu proces urychlit. Spíš to vypadá, že stát v průzkumu jedovatých zátěží zařadil zpátečku.

Ty dotační výzvy mají svá časová ohraničení, občas se pozastavují kvůli úpravě parametrů. Nelze asi tvrdit, že by to někdo chtěl záměrně zastavit. Na druhou stranu to ale není ideální postup, zejména s ohledem na evropskou legislativu. Konkrétně narážíme na novou evropskou Rámcovou směrnici o monitoringu a odolnosti půdy, která vešla v platnost. Ta zcela nekompromisně termínuje kroky, které členské státy musí v oblasti ochrany a mapování půdy provést.

Co nám tato nová evropská legislativa ukládá za povinnosti?

Každý členský stát má podle této směrnice povinnost rozdělit celé své území na takzvané půdní okrsky a půdní celky. U nich pak musí zajistit plošný monitoring kvality a odolnosti půdy. Všechna tato data musíme zaznamenat do veřejné databáze, kterou pak budeme zpřístupňovat Evropskému parlamentu a Evropské radě. A na základě těchto dat budeme muset sjednat nápravu u všech kontaminovaných a poškozených půd. 

První ostrý termín nás čeká v roce 2029, kdy musíme mít hotovou kompletní databázi kontaminovaných míst. K tomu pravděpodobně využijeme náš stávající systém SEKM. Ale už v roce 2031 musíme mít jako stát hotové kompletní první kolo plošného monitoringu půdy na celém území České republiky. A v roce 2032 musíme výsledky předložit Bruselu.

To znamená, že ten obrovský vnitřní dluh, kdy u sedmdesáti procent z deseti tisíc známých míst netušíme, na čem jsme, budeme muset během pár let vyřešit ne jen pro vybrané lokality, ale pro celou republiku plošně?

Přesně tak. Pro srovnání: my máme v naší databázi deset tisíc míst. Holandsko, které má podobně precizní systém, eviduje ve své databázi statisíce kontaminovaných lokalit. Jakmile u nás proběhne plošný monitoring půdy podle evropské směrnice, ta čísla dramaticky vzrostou. 

Dnes tyto lokality do databáze SEKM přibývají tak, že na ně někdo upozorní, nebo Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím agentury CENIA zadává projekty národní inventarizace kontaminovaných míst (NIKM). To ale rozhodně nepokrývá všechno. Můj osobní odhad je, že po plošném zmapování nebudeme mít deset tisíc zátěží, ale ta čísla vyskočí na dvacet, třicet, možná až sedmdesát tisíc kontaminovaných lokalit po celé republice.

Jaký to má reálný dopad na běžný život, na ekonomiku a na rozvoj měst? 

Ne každá ta lokalita z databáze samozřejmě představuje bezprostřední ohrožení života lidí. Ty nejhorší případy, jako jsou proslulé ropné laguny Ostramo nebo Spolana Neratovice, ty zná každý a představují reálné riziko. Takových extrémních míst máme v Česku stovky, možná k dvěma tisícům. U těch zbylých tisíců lokalit ta kontaminace nemusí být tak akutní, ale pořád se jedná o narušený ekosystém – půda nemůže sloužit své původní funkci, nelze ji plnohodnotně využívat. A to je obrovská ekonomická brzda pro celou společnost.

V čem přesně ta brzda spočívá?

Vytváří to patovou situaci při rozvoji měst. Všichni mluvíme o nutnosti stavět na brownfieldech a chránit zelené louky. Jenže když chce investor postavit projekt na starém brownfieldu a zjistí, že je daná lokalita zanesena v registru SEKM jako kontaminovaná, narazí na zeď. 

Prvním krokem investora je, že jde do banky pro úvěr. Komerční banky, a stejně tak i evropské rozvojové instituce, mají dnes extrémně přísná pravidla. Jakmile uvidí, že pozemek figuruje v SEKM s ekologickou zátěží, nepůjčí vám na takový projekt ani korunu. A nedostanete na něj ani evropské dotace. Investor se na to samozřejmě vykašle, protože než by podstupoval složité a drahé sanace, na které mu nikdo nepůjčí, raději postaví halu na zelené louce, na úrodné černozemi někde za městem. Protože tam ty ekologické kostlivce v skříni nemá.

To zní jako začarovaný kruh: stát na jedné straně deklaruje ochranu zemědělského půdního fondu, ale svou vlastní nečinností při sanacích nutí investory stavět na zelených loukách.

Přesně tak. Ta povinnost sanovat zátěž přitom neleží na novém investorovi, nýbrž na původci znečištění. Jenže ten už často neexistuje, zanikl, nebo to byl samotný předrevoluční stát. A stát se k tomu dnes staví zády. Pak se divíme, jak složitě hledáme po celé republice vhodné pozemky pro strategické investice.

Jako byla například plánovaná továrna Gigafactory. Stát složitě řešil Líně u Plzně, kde narážel na odpor místních obyvatel. Přitom na severní Moravě, v kraji, který prošel útlumem těžkého průmyslu a hornictví, máme obrovské plochy nevyužitých industriálních brownfieldů. Kdyby stát splnil své závazky, tyto plochy sanoval a připravil je pro investory, mohla Gigafactory stát tam a nikdo by neprotestoval. Severní Morava by získala impuls a nemuseli bychom sahat na zelené louky.

Proč to tedy stát nedělá, proč neplní své závazky a nesanuje ekologické zátěže? 

Narážíme na klasický resortismus. Celá agenda starých ekologických zátěží a sanací má z pohledu státní správy jednu obrovskou nevýhodu. Pro úředníky z Ministerstva průmyslu a obchodu nebo Ministerstva pro místní rozvoj je toto téma příliš „zelené“, ekologické a environmentální. Nechtějí se jím zabývat, protože to vnímají jako agendu ochranářů. A naopak – pro lidi z Ministerstva životního prostředí je toto téma zase příliš „průmyslové“. Raději řeší ochranu opylovačů, sázení stromků, revitalizaci potoků a broučky. Sanace staré chemičky nebo skládky s ropnými kaly pro ně není dostatečně atraktivní ekologie. 

A tak toto extrémně důležité téma léta pluje v meziprostoru, drceno mezi dvěma mlýnskými kameny státní byrokracie.

Dá se v tomto směru inspirovat v zahraničí? Jak jsou na tom naši sousedé z bývalého východního bloku, kteří se museli potýkat s podobným dědictvím socialistického plánování?

Nemusíme se dívat jen do zemí východního bloku, problémy se sanacemi mají i na Západě. Já mám nejlepší srovnání se Slovenskem, kde velmi úzce spolupracujeme s tamní profesní asociací. A musím říct, že na Slovensku je ta situace možná ještě horší a „neohrabanější“ než u nás. 

U nás stát alespoň část té agendy podporuje přes funkční Operační program Životní prostředí. Na Slovensku si celou tuto agendu kompletně uzurpoval stát do svých rukou a výsledkem je, že v posledních pěti letech tam neřeší prakticky vůbec nic. Leží jim tam obrovské ekologické bomby, jako je skládka chemického odpadu v bratislavské Vrakuni, skládky ropných kalů v Predajné nebo zamořené území po chemičce Chemko Strážske. Tyto obří zátěže se tam léta neřeší a představují obrovské riziko. Slovensko pro nás rozhodně není příkladem k následování.

Takže si to na závěr zopakujme: pokud stát nezačne plnit své povinnosti, nezvýší roční objem peněz na sanace z necelé miliardy na doporučené čtyři až pět miliard a neodblokuje bankovní financování brownfieldů, budeme se v těchto jedech topit dalších sto let. A k tomu všemu nás do pár let dožene neúprosná evropská legislativa.

Je to přesně tak. Pokud nezměníme celkový přístup a koncepci, je ten stoletý odhad ještě velmi optimistický.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.