KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Fialova vláda minulý týden schválila tzv. antibyrokratický balíček číslo III, jehož proklamovaným cílem je ulevit podnikatelům, živnostníkům i občanům od byrokracie. Jde už o třetí vlnu „bitvy“, o jejímž předchozím průběhu, tedy prvních dvou balíčcích, asi tuší jen málokdo.
Značná část veřejnosti naopak vnímá, že byrokratizace a přeregulovanost podnikání i životů obyvatel soustavně přitvrzují. Bohužel, navzdory vládním antibyrokratickým balíčkům nelze říci, že by se blýskalo na lepší časy.
Naopak, už delší dobu se na nás valí záplava výdobytků evropské byrokraticko-regulatorní mašinerie, proti které jsou tuzemské zápasy s domácími administrativními zapeklitostmi jen nuancemi.
Byrokratický matrix
Je chvályhodné, že si je Fialova vláda vědoma utahujících se závitů byrokratického matrixu a že se snaží některé typy administrativních nepříjemností rušit.
Ostatně, nebyla to dnešní vláda, kdo v zemi zaváděl protipodnikatelská opatření typu elektronické evidence tržeb (EET) či kontrolních hlášení k DPH, nemluvě o podivuhodné státní účtenkové loterii či tzv. zaklekávání na podnikatele.
S dotacemi, tedy přerozdělovanými dary z kapes druhých, se nutně pojí i jistá míra byrokracie.
Ani není známo nic o tom, že by se pětikoalice snažila ze své vůle byrokratizovat podnikání či společnost, i když se stále objevují stesky, že i u nových opatření (jako jsou dotační programy) vyvstávají problémy s přehnanou administrativní náročností.
Na druhou stranu – když chce někdo pobírat dotace, tedy státem přerozdělovaný dar z kapes druhých, měl by být ochoten podstoupit i nějaké to byrokratické martyrium, protože pobírat dotace přece není povinné.
Současná vláda se také například snaží zjednodušovat administrativní aspekty pobírání sociálních dávek, což samo o sobě je v jistém smyslu také diskutabilní. Skutečně má být cílem státu dláždit cestu k automatizaci čerpání sociálních dávek pro co největší počet zájemců?
Nevratné škody
Ale zpět k „antibyrokratickému balíčku číslo III“. Ten se snaží odstraňovat zjevně excesivní byrokratické bariéry, když například usnadňuje proces žádosti o průkaz pro handicapované osoby, které už při tom nebudou muset dodávat státu svoji fyzickou fotografii.
Vláda mj. také vrací pracovně-lékařské prohlídky zpět k praktickým lékařům. Jak bylo oficiálně zdůvodněno, nejnovější antibyrokratická opatření vlády se soustřeďují na tzv. „samoreportovací povinnosti, které nedávají smysl“.
O tom, co všechno ještě dává smysl a co smysl nikdy nedávalo, by se dalo diskutovat donekonečna.
Když se však také dočteme, že „nový balíček zavádí to, že by zaměstnavatel mohl zaměstnancům zaslat některé pracovněprávní dokumenty, jako je například mzdový výměr, elektronicky“, začnou se dostavovat nepříjemně smíšené pocity z toho, že takovéto regulace vůbec existují, respektive existovaly. Kdo je vlastně zaváděl a ve prospěch čeho?
Je dobře, pokud podobné nepatřičnosti budou napraveny, ale škoda je i tak nevratná. Kdyby už v ničem jiném, tak v tom, že zavádění byrokratických překážek a jejich následné rušení vytvářejí chaos, neboť vzniká nejistota, jaké povinnosti aktuálně platí a jaké už nikoliv.
Pochopitelně, že z toho neplyne, že by se věci neměly napravovat k lepšímu, tedy k méně byrokraticky náročnému systému státní správy. Každopádně však vládou vedená bitva tří antibyrokratických balíčků s excesivní byrokracií v zemi ukazuje, do jakých nepříjemností dokázal stát v konání zamýšleného „dobra“ (aniž by bylo jasno, v čí prospěch je konáno) zajít.
Zásadní rozpor však tkví v tom, že se na jedné straně s „velkou pompou“ mění a – řekněme – vylepšují banální administrativní postupy typu, zda lidé mají chodit na pracovní lékařské kontroly k tomu či onomu doktorovi, nebo zda mají zaměstnavatelé posílat zaměstnancům dokumenty klasickou poštou, či mailem.
Ale na straně druhé jsou v zemi nemilosrdně zaváděny regulace, jejichž míra byrokratičnosti je úplně jiného kalibru než způsob zasílání zaměstnaneckých dokumentů.
Ano, myslí se tím komplexní regulatorní důsledky plynoucí například ze Zelené dohody neboli Green Dealu, o kterém i jeho skalní příznivci říkají, že se „dotkne toho, jak bydlíme, jak cestujeme, zda si třeba budeme moci v budoucnosti dovolit auto, zda si budeme moci dovolit zaplatit účty za elektřinu, mít čím topit atd.“
Jsou regulatorní praktiky Evropské komise vůči Česku novou formou kolonialismu?
Jinými slovy, tento soubor „zelených“ opatření zreguluje fakticky vše, co se dá naroubovat na životní prostředí a na produkci jakýchkoliv emisí. A nejde jen o to, že se stal podkladem pro novou generaci tzv. bankovnictví, v němž bankéři neposkytují úvěry firmám, které se jeví jako málo „zelené“.
Regulatorní konsekvence, řízené neochvějnou rukou centrální Evropské komise, zasahují do tak totálních (neplést s výrazem „totalitních“) důsledků, jako jsou například podmínky schválení výstavby a provozování nových jaderných bloků v Česku.
Což dokonce vedlo vládního (sic!) zmocněnce pro jadernou energetiku Jaroslava Míla k tomu, že tyto regulatorní praktiky Evropské komise vůči Česku přirovnal ke kolonialismu.
A nad tím vším se vznáší komplexní byrokraticko-politická regulatorní povinnost zvaná ESG (anglicky Environmental, Social and Governance), která v duchu nově nastolené cesty k „zeleně dohodnuté“ budoucnosti zavádí povinnosti v oblasti environmentálního, sociálního a správního řízení.
Tato „euroohlávka“ byla nasazena na bedra zatím jen větších firem, ale penetrace nově nadekretovaných progresivních pravidel bude nepochybně samospádem penetrovat do čím dál širší úrovně dalších povinných subjektů.
Mnohými euroskeptiky je právě byrokraticko-regulatorní ESG označována za tu nejvíce destruktivní „výbušninu“.
S ohledem na všechny výše zmiňované nástrahy, přicházející do naší zemičky zvenčí, se nelze zbavit dojmu, že proti unijním byrokratickým zátěžím a potenciálním „zeleně zbarveným“ regulatorním újmám jsou tuzemské antibyrokratické balíčky číslo jedna až číslo tři jen chabou, až téměř úsměvně bagatelní náplastí…
