Monika Novotná, kandidátka na šéfku ČAK: Nejsem advokátní šlechta, u Ústavního soudu jsem neuspěla kvůli politikaření

Co vás vede k tomu postavit se do čela České advokátní komory? Předchozí předseda Robert Němec nebo Tomáš Sokol se po několika funkčních obdobích rozhodli odejít, buď že se chtěli opět věnovat advokacii, nebo už se jednoduše „cítili unavení“...

Já jsem v představenstvu osmým rokem, šest let jako místopředsedkyně, a baví mě to. Baví mě navázat na to, co dokázal Robert Němec v čele advokátní komory. A je to taková splátka toho, co mně advokacie dala, tak jí to vracím.

Unavená se zatím necítím. Robert se vrací do kanceláře a chce se dál plně věnovat profesi, zatímco já z té kanceláře pomalu odcházím.

Jedna z častých námitek proti vám je, že jste kandidátkou takzvané „advokátní šlechty“, velkých kanceláří, a nemáte ponětí, jak funguje drtivá většina samostatných advokátů...

To bych neřekla. Za prvé vyrostla jsem z té „malé advokacie“ v devadesátých letech, prošla jsem si vším, co to obnášelo. A pak moje švagrová je advokátka ve Volyni, což je tedy typická malá advokátka, a její problémy naprosto vnímám. Jsme navíc v pravidelném kontaktu se členy Kontrolní rady a Kárné komise, což jsou dost často samostatní advokáti z regionů.

To, co ta – jak říkáte – advokátní šlechta přináší, je expertní pohled, manažerské schopnosti a přijímání odpovědnosti. Na druhou stranu advokacie nikdy nesmí zavírat oči před problémy malých advokátů.

Proto třeba vznikla podsekce pro právní pomoc poškozeným – ta sdružuje zmocněnce zvláště zranitelných obětí a řeší jejich problémy, které se té „velké advokacie“ tolik nedotýkají. Ale vnímáme, že tito advokáti jsou velmi potřební.

Já když chodím k soudu, často sleduji, jak si advokát z velké kanceláře odejde v klidu na oběd a „listuje si v katalogu luxusních vozů“, zatímco ten malý o přestávce telefonuje a organizuje si další schůzky.

Já si spíš na těch přestávkách vyřizuju administrativu a přeposílám e-maily, než že bych listovala v katalogu luxusních vozů. Rozdíl je spíš v tom, že velké kanceláře dělají více transakční poradenství, to znamená vyjednávání. Já jsem výjimka, že radši chodím k soudu, protože mi to jde líp.

S tím souvisí starosti malých advokátů s palmáre. Opět nastala situace, že soudům docházejí peníze. A první, co stopnou, jsou výplaty advokátům ex offo. Neslyšel jsem, že by Advokátní komora bouchla do stolu a řekla „dost“.

Ne vždy je dobré bouchnout do stolu, někdy je zapotřebí spíše vyjednávat. Ale ozýváme s pravidelně. 

Ten základní problém je, že odměny advokátů jsou v rozpočtu soudů ve stejné kapitole jako ostatní provozní výdaje, třeba energie, kancelářské potřeby... A předseda soudu pak uvažuje ekonomicky. Když jsem to naposledy projednávala s panem ministrem Blažkem, říkal mi, že soudy mají peněz dost. Do toho já už ale nemám vhled.

Takže řešení je…?

Kdyby se to rozpočtově oddělilo, kdyby existovala přímo průtoková rozpočtová kapitola „Náklady advokátů“, bylo by to daleko jednodušší. 

My jsme se o to pokoušeli, ale ministerstvo to odmítlo s tím, že by to byl příliš velký zásah do rozpočtování. Chceme se také zasadit o to, aby se daleko víc rozšířily zálohy, protože často proces trvá několik let a advokáti nedostávají nic.

Když se projednávala novela advokátního tarifu, připomínky ze strany některých soudů byly až nedůstojné. Dokonce tam byla výčitka, že si advokát vydělává.

Mně přišlo, že ten, kdo to psal, vůbec neví, jak funguje samostatný advokát. Že to, co mu přijde na účet, není to, co si odnese domů. Že z toho musí platit kancelář, nájem, energie, sekretářku, možná koncipienta. Měla jsem pocit, že to někteří soudci srovnávají se svým platem, a to je nebetyčný rozdíl. Je tam jistota.

Bohužel se zdá, že justice není prioritou politiků. Budete mít jako šéfka ČAK sílu to změnit? Jste typ, který umí vyvinout nátlak?

Já neumím křičet, neumím se naštvat a neumím mlátit do stolu. Nemyslím si, že by to bylo přínosné. Pro mě je důležitější jednání na základě konkrétních poznatků. Když budu mít soubor soudních rozhodnutí, kde se odměny advokátům krátí stejným způsobem, je to silný argument pro jednání s ministerstvem i se Soudcovskou unií.

Nedávno jste v jednom rozhovoru vyjádřila rozpaky nad politikařením, které jste zažila při své neúspěšné kandidatuře do Ústavního soudu. Působila jste překvapeně, že se něco takového v politice děje.

Nebyla jsem překvapená, jen jsem to nebrala jako politiku. Ani jsem nebyla překvapená tím, že si pan prezident vybral někoho jiného, to je jeho ústavní právo. Ale překvapilo mě, co se dělo kolem mé osoby. A to, že jsem pro někoho byla až tak zajímavá.

Můžete být konkrétnější? Co vás zarazilo?

Byla to informace, která prosakovala, že jsem byla ve straně (KSČ). Zarazilo mě, že to někomu stálo za to něco takového vypustit. Nikdy jsem ve straně ani kandidátkou nebyla. Pan profesor Kysela se mě na to předem ptal, protože se k němu ta informace dostala, a já jsem mu pravdivě odpověděla. Následně mě jedna novinářka obvinila, že jsem to zatajila.

Když jste mluvila s panem prezidentem, přislíbil vám, že vaši kandidaturu pošle do Senátu?

Ano. Rozhovor probíhal velmi přátelsky, bylo to obecné povídání o tom, jak si představuje fungování Ústavního soudu. Nic konkrétního, na mé názory na klíčové otázky se neptal.

Není to pro vás handicap? Slyšel jsem námitku: „Neúspěšná kandidátka do Ústavního soudu bude šéfovat ČAK, jak může být úspěšná?“

Já to nevnímám jako neúspěch. Nešla jsem do toho s tím, že na Ústavní soud půjdu na sto procent. Tím, že jsem se nedozvěděla, co bylo tím důvodem, to prostě beru tak, že to bylo rozhodnutí pana prezidenta.

Pojďme k další kritice, která se snáší na vedení Komory. Tou je mediální prezentace, zejména v kauze zpronevěřených advokátních úschov.

Řekla bych, že se to mohlo komunikovat trošku jinak. Mělo hned na začátku silně zaznít, že i když jde o velké částky, v celkovém množství advokátních úschov jsou to mizivá promile. Že drtivá většina advokátů jsou poctiví lidé, kteří na uschované peníze nesáhnou. Naštěstí se ukázalo, že to důvěru v úschovy nepoškodilo, jejich počet neklesl.

Kritika ale pramenila i z toho, že to byl už několikátý případ a Komora tvrdila, že nemá nástroje, jak tomu zabránit.

To byla pravda. Několik let jsme se snažili vyjednat s bankami, aby posílaly klientům notifikace o pohybech na úschovním účtu. Dlouho to odmítaly, až po těchto kauzách se cesta našla. 

Stejně tak členové kontrolní rady nemohli ověřit pravost výpisů z účtů přímo v bance. To se teď naštěstí také podařilo změnit. 

Nyní spouštíme manuál a krátká videa pro klienty, aby věděli, na co mají právo – na samostatný úschovní účet, na nahlášení do elektronické knihy úschov a na notifikace z banky.

Jednou z vašich priorit je posílení důvěrnosti mezi advokátem a klientem. To se podařilo částečně prosadit v novele zákona o advokacii, ale co dál?

Musí se to propsat do procesních předpisů. Budeme muset získat na svoji stranu alespoň část státního zastupitelství a trestní kolegium Nejvyššího soudu, kteří jsou velkými kritiky. Představa, že komunikace je chráněna až v okamžiku, kdy je klient obviněným, je narušením důvěrnosti. Nemyslím si, že by policie měla získávat informace z toho, co si vymění advokát a klient.

A co digitalizace? To je další bod vašeho programu.

Chceme, aby advokát nemusel s komorou komunikovat jinak než přes její portál. Ale hlavně chceme spolupracovat s ministerstvem na digitalizaci celé justice, aby vnímalo potřeby advokátů.

To je ale letitý problém. Věříte, že se to pohne?

Myslím, že hlavní tlak přijde ze strany Evropské unie. Z práva na digitální službu a z financování. Je to smutné. Zhruba před rokem jsem jednala se zástupci ukrajinských advokátů u nás. 

Jedna kolegyně říkala: „Já dělám rodinné právo. My máme elektronické spisy a videokonferenční jednání u soudu, takže já můžu být tady v Praze a normálně zastupovat klienta v rodinném sporu v Kyjevě.“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.