Úder na Írán byl trefa do černého. Kdy už i Evropa pochopí, že jen slova nestačí?

V předvečer summitu NATO v Haagu došlo k několika událostem, které jistě ovlivní tón aliančních jednání. Silné karty ale nyní Evropa rozhodně nemá. Může snad jen doufat, že z již více než tříletého ukrajinského vzdoru načerpá alespoň špetku inspirace pro to, co znamená skutečná akceschopnost, kterou evropské štáby znají jen z papíru.

Evropští leadeři se často a rádi zaklínají lidskými právy, rádi slovně podporují disidenty v totalitních režimech a případně – pokud se jim podaří uprchnout – jim poskytují útočiště. 

Jedním z nejodpornějších takových režimů je už několik desetiletí Írán a jeho komplicové. Léta se mluví o tom, že Írán nesmí mít jadernou zbraň, protože by to znamenalo konec Izraele. Léta se o tom jedná, léta si Írán dělá ze všech dobrý den a buduje zařízení desítky metrů pod zemí.

Je úplně jedno, jestli byl Írán od výroby jaderné pumy hodiny, dny, měsíce či roky. Jestli ji již skutečně vyráběl, nebo jen mohl vyrábět, jak se vykrucovala Tulsi Gabbardová, nejvyšší šéfka americké bezpečnosti.

Izraeli zkrátka došla trpělivost a preventivně udeřil. Zcela správně a legitimně – s ohledem na to, jaká slova a činy vůči němu Írán dlouhodobě uplatňuje. Dosud ho neuznává za legitimní stát a veřejně skanduje hesla o jeho nutnosti jeho zničení. A fyzicky na něj již desetiletí útočí přes různé proxy síly v bezprostředně sousedících zemích.

Vzápětí se – po napjatém balancování („Možná to udělám, možná ne, nikdo neví, co udělám“) – přidaly Spojené státy. 

Donald Trump za půlrok svého druhého prezidentského angažmá zatím sice zakouší jen samé neúspěchy, ale teď vytáhl silnou kartu. Operace Půlnoční kladivo, zahrnující koordinované útoky bombardérů B-2 Spirit a raket vypuštěných z ponorek, byla skutečně trefa do černého. Třebaže tomu zatím ani nejbližší spojenci z diplomatické opatrnosti příliš nahlas netleskají.

Reakce Evropy? Lépe řečeno, reakce dvou vojensky nejsilnějších zemí starého kontinentu?

Francie: Prezident Macron, milovník narychlo svolávaných akčních schůzek, kam zve jen vyvolené, útok odsoudil s tím, že se záležitost měla řešit diplomatickou cestou. Což ve francouzském pojetí znamená kaviár, šampaňské a nakonec bílou vlajku. 

O diplomatické řešení se v případě agrese na Ukrajině pokoušel Macron už s Putinem, na kterého „měl přímý telefon“ – neustále tehdy volal do Kremlu a ruský prezident jej s potěšením ponižoval.

A Velká Británie? Starmer asi raději mlčí, protože nedávnou ostudu s poničením kriticky důležitých letounů RAF nelze skutečně ničím omluvit.

Mimo jiné se ukázalo, že oni propalestinští demonstranti pochodující Londýnem skutečně nejsou nic jiného než prodloužená ruka íránského teroristického režimu – britským úřadům to došlo půl hodiny po dvanácté a organizaci Palestine Action dali na seznam teroristických organizací.

Což znamená, že členství ve skupině bude nezákonné, stejně jako nezákonné bude ji podporovat nebo pro ni získávat podporu – se sazbou až 14 let žaláře. To je sice fajn, ale bohužel to nesmaže „ostudu z letiště“.

Jedinou reálnou nadějí pro evropskou bezpečnost je posílení východního křídla NATO, kde země jako Polsko berou hrozbu smrtelně vážně a přecházejí od slov činům.

Zkušenosti a odhodlání Ukrajiny nám ukazují, co je v sázce a co stojí obrana svobody. Pokud se z jejího boje zbytek Evropy nepoučí a nezačne jednat, zůstane jen u prázdných slov a trapných diplomatických tanečků. A to je pro naši budoucnost zoufale málo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.