Když zemřela A I., Anglie plakala

Alžběta I. zemřela v neděli nad ránem 23. března 1603. Její stav se už několik posledních týdnů povážlivě zhoršoval, přesto váhala s určením svého nástupce – byla totiž bezdětná. Nakonec až na smrtelném loži jmenovala skotského krále Jakuba I., syna Marie Stuartovny, kterou šestnáct let předtím – též po dlouhém váhání – sama nechala popravit. 

Jakub byl prohlášen anglickým králem hned den poté, 24. března 1603 v deset hodin ráno. Tak skončila alžbětinská éra – epocha, která znamenala obrovský rozkvět anglické kultury.

Zpětně se právě bohatá alžbětinská kultura ukazuje jako patrně to nejcennější, co nám po alžbětinské době zůstalo. Vše ostatní bylo dál rozvíjeno nebo se vyvíjelo, kdežto velké anglické divadlo postupně spělo ke svému konci.

Za vlády královny Alžběty sice veškerá kultura podléhala silné cenzuře, nicméně možná právě ona cenzura v dílech nejlepších alžbětinských dramatiků, jako byli William Shakespeare nebo Christopher Marlowe, podněcovala představivost a originalitu.

Ty však neměly šanci tváří v tvář fanatismu puritánů, kteří pár desítek let po Alžbětině smrti – a po popravě Jakubova nástupce Karla I. – divadlo a s ním i spoustu další světské zábavy prostě a jednoduše zakázali.

Alžběta během více než čtyřiceti let na trůnu dokázala mnohé, zejména diplomaticky. Nástup na trůn přitom neměla vůbec snadný. Její matku nechal Jindřich VIII. stít, ji prohlásil za nelegitimní. 

Místo ní krátce vládli její bratr Edvard VI. a sestra Marie I., zatímco Alžběta byla vězněna nejprve v Toweru, pak v domácím vězení. A když se konečně dostala k žezlu, získala vládu nad zemí zmítanou náboženským svárem.

K náboženským neshodám se přidávala i nejistá mezinárodní situace. Ta byla napjatá už od okamžiku, kdy Alžbětin otec Jindřich VIII. rozhodl o odluce od římskokatolické církve – a zkonfiskoval její obrovský majetek, skoro třetinu půdy v celé Anglii. 

Zemi hrozila invaze ze strany katolických zemí, hlavně Španělska. Zejména za přispění jeho obratného ministra Thomase Cromwella se Jindřichovi tuto hrozbu podařilo odvrátit… jenže i Cromwella nechal Jindřich nakonec popravit. 

K invazi posléze došlo, ovšem až za vlády jeho dcery Alžběty. Vítězství nad „neporazitelnou“ španělskou armádou, k němuž přispěli i Alžbětou podporovaní piráti (o nich se dozvíte více v připravovaném podcastu), v roce 1588 se stalo milníkem v anglických dějinách – Anglie se stala protestantskou velmocí, s níž se muselo počítat ve světové politice.

Anglie ale nikdy nebyla úplně typickou protestantskou zemí. Jednak reformace přišla shora, tedy z rozhodnutí panovníka, jednak si anglikánská církev podržela řadu prvků společných s katolickým ritem – zejména těch, které obsahovaly jistý aspekt divadelnosti. Právě divadlo a spektakulární podívaná se staly určujícími znaky alžbětinské doby. To se promítalo nejen do umělecké tvorby na jevišti, ale taky do každodenního života, včetně pohřbů.

Martin Hilský v knize Shakespearova Anglie, portrét doby – nejlepší a nejobsáhlejší studii alžbětinského věku, jež u nás vyšla – vyslovuje zajímavou hypotézu: 

„Reformace zrušila očistec a celý systém přímluv za mrtvé, který vypracovala církev katolická. Protestanti zrušili celou liturgii paměti a protestantská smrt se tím stala ještě absolutnější. Smrt každého člověka byla chápána jako osobní apokalypsa. Tato ztráta či drastické umenšení útěchy se katolickým (a dokonce i některým protestantským) komentátorům jevily jako velmi kruté a protestanti jí čelili teorií paměti, která zdůrazňovala sílu života a smrti ctnostných mužů a žen. Součástí tohoto kultu paměti byly pohřební obřady a hrobky, jejichž světská okázalost byla zvlášť nápadná v Anglii… Okázalost pohřbů byla světskou náhradou za liturgické memento katolické mše.“

Je třeba dodat (a kniha Martina Hilského to říká a ukazuje velmi jasně), že pro okázalost a dramatičnost pohřební kultury měla Anglie ty nejlepší předpoklady. Navzdory výše zmíněné cenzuře zde divadlo vzkvétalo. Byla to doslova lidová zábava, a to zcela pochopitelně: při úrovni gramotnosti bylo divadlo (a hudba, která často byla jeho součástí) vlastně jednou z mála dostupných možností zábavy. 

Není náhodou, že divadelní představení (včetně dnes slavných Shakespearových her) byla součástí celého zábavního odpoledne, kdy hrám samotným předcházely různé zvířecí zápasy. Krev z nich se pak často používala jako rekvizita při divadelních představeních.

Kultura alžbětinské Anglie byla skutečně dobou divadla. Dramatiků a divadel bylo tolik, že počty repríz byly ve srovnání s dneškem směšné. I ty nejlepší hry se hrály maximálně desetkrát, dvacetkrát. Vzápětí propukl hlad po novém kusu.

Takovým kusem byl i pohřeb královny. Procesí šlo z Whitehallu do Westminsterského opatství a kráčeli v něm představitelé té nejvyšší šlechty vedle nuzáků. Celý průvod uzavírala figurína královny pod baldachýnem taženým čtyřmi koňmi, po stranách doprovázená barony s praporci.

Dle dobových svědectví byla figurína natolik věrná, až to přihlížející děsilo. Rozhodně to však nebylo samoúčelné.

Alžběta sice pěstovala svým životem legendu, že je královna „panna“, jež se plně oddala své zemi (podobnou metaforu později rozvine Jakub, který bude pojímat svou vládu jako sňatek s Anglií), nicméně hlavně a především měla „dvě těla“ – jako každý středověký a renesanční panovník: tělo fyzické, které podléhá času a umírá, a tělo mystické, panovnické, které žije a vládne dál. Tato dvě těla byla nedílnou součástí teorie o božském původu panovnické moci.

O pár desítek let později vzala tato teorie za své, když Jakubův nástupce Karel I. stanul na popravišti.

S odchodem královny skončila zlatá éra anglické kultury – kultury, která byla převážně divadelní. Pravda, William Shakespeare napsal své nejproslulejší hry krátce po její smrti, nicméně, jak už bylo řečeno, to byla labutí píseň fenomenální generace dramatiků, mezi něž vedle Shakespeara patřili Thomas Kyd, Christopher Marlowe, John Webster, John Fletcher nebo Thomas Middleton.

Čím bylo alžbětinské divadlo zvláštní? Především svou „demokratickou“ povahou. Členové dvora a vysoké aristokracie se chodili dívat na stejné hry, na které chodili prostí lidé. Divadlo a příběhy, které předkládalo, byly sdíleným zážitkem.

Tato jednota se za Jakuba a později Karla zcela rozpadla: dvorská a lidová zábava šly svými vlastními cestami. Po Karlově popravě a nástupu puritánské vlády Olivera Cromwella byl obou těmto cestám konec. Puritáni prostě a jednoduše všechna divadla zavřeli coby hříšnou zábavu. Když se znovu otevřela během stuartovské restaurace, bylo to už úplně jiné divadlo.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.