Příměří jako past: Jakou taktiku Kreml zvolí, aby nemusel složit zbraně?

Příměří dohodnuté mezi ukrajinskou a americkou delegací vzbudilo zvláště v západním tisku ne-li nadšení, pak aspoň vlnu optimismu. Pozadu nezůstali ani představitelé EU a ostatních evropských států, kteří téměř jako jeden muž/žena opakovali, že míč je nyní na ruské straně. O konkrétních podmínkách návrhu příměří, odsouhlaseném v saúdské Džiddě, toho ale víme jen velmi málo – jeho obsáhlejší analýzu přinesla britská BBC teprve před pár hodinami.

Kde však žádné nadšení nezavládlo, je zcela jistě Kreml. Jak už jsme psali v minulých článcích, v Kremlu – respektive na Starém náměstí, kde sídlí Prezidentská administrace (či Kancelář prezidenta, chcete-li) – přijali zvolení Donalda Trumpa rezervovaně. Důvodem bylo hlavně to, že oproti Kamale Harris jej považovali za daleko méně předvídatelného a mnohem impulzivnějšího.

První kroky amerického prezidenta, kdy se obklopil postavami z alternativního spektra americké politiky, často zaměřených proti Ukrajině, sice zpočátku navodily opatrný optimismus. Přesto podle zpráv, které z ruské politiky prosakovaly, panovaly obavy, že se jedná o past proti Rusku.

Rusko příměří od začátku odmítalo. Nejčastějším argumentem je, že by Ukrajině dalo prostor si oddychnout – reorganizovat a posílit armádu. Ruští představitelé mluvili také o možném útoku ze strany Ukrajiny, reálně je však zjevné, že se nechtějí připravit o strategickou iniciativu. 

Moskva si nárokuje celou Záporožskou a Chersonskou oblast (nad rámec již deklarované Doněcké a Luhanské oblasti a Krymu), agresi dodnes oficiálně nazývanou „speciální operace“ tak vnímá jako svoje právo. Ruská armáda sice nemá zcela bezedné možnosti, hlavně s ohledem na to, že se chce vyvarovat mobilizace, ale přeci jen jsou její zdroje „o něco“ větší, než jakými disponuje Ukrajina. 

Pro Rusko pokračování války proto představuje pokud ne výhodu, tak přijatelný scénář. Rozhodně přijatelnější, než by bylo příměří s tím, že by na Ukrajině byly rozmístěny jednotky evropských armád. Moskva nic takového nechce dopustit. 

I první reakce ze strany ruských představitelů byly velmi chladné. Mluvčí ministerstva zahraničí Maria Zacharova se nechala slyšet, že Rusko nepodlehne diktátu zvnějšku, Dmitrij Peskov zdůraznil nutnost nových rozhovorů mezi Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem. 

Další hlasy pak mluvily o potřebě podmínky příměří nejdříve prostudovat, než se k nim bude moci ruská strana vyjádřit. S velkou pravděpodobností se však Marco Rubio ruského podpisu na třicetidenním příměří nedočká.

V určitém ohledu je opravdu míč na ruské straně. Ta zatím paradoxně vystupovala jako „mírová“, zatímco Ukrajinci dostali nálepku těch, kteří chtějí pořád válčit. Tlak se teď ale přesouvá i na Rusy. 

Donald Trump nedávno mluvil o tom, že ani Rusko nemá příliš karet v rukách, navíc podpisem pod návrh příměří dostala Ukrajina okamžitě znovu pozastavenou americkou vojenskou pomoc i výzvědná data. To je pro Rusy komplikace v dalším dobývání ukrajinského území. 

Nijak to sice nesmazává jejich početní převahu, ale více zbraní na ukrajinské straně jen ztěžuje jejich postup a násobí ztráty. I když se Vladimir Putin tváří, že o nic nejde a pro Rusko to nepředstavuje žádný problém, realita je výrazně jiná. Zatím se to ukazuje jen v náznacích, ale ani v Rusku nepanuje zrovna bezbřehé nadšení z táhnoucího se konfliktu.

Pro Kreml se jedná o reálnou past. Pokud odmítne příměří, bude mu hrozit to, čeho se obával hned po zvolení Donalda Trumpa, tedy jeho impulzivity. Jeho hněv se tak může obrátit proti Rusku a jeho prezidentovi, což je něco, o co Rusové opravdu nestojí. 

Už nyní mluvil Trump o clech (i když ta mohou mít opravdu jen minimální dopad), ale i dalších sankcích vůči Rusku. Může dojít také k zesílení těch stávajících, byť to jde proti dosavadnímu programu propouštění v americké státní správě. 

Tlak ale může být nejen ekonomický. Navýšení vojenské podpory Ukrajině by bylo, jak už jsme zmiňovali, velkým problémem pro Rusko. Jeho armáda nyní nemá na to, aby postupovala na všech úsecích fronty, a lépe vyzbrojení Ukrajinci jsou to poslední, o co by Moskva stála. Zároveň ale nebude chtít souhlasit ani s mírovými jednotkami, ani se samotným příměřím.

Ruská reakce, respektive její odhad, je spíše spekulací než čímkoli jiným. Téměř jistě Rusové zvolí taktiku prodlužování rozhovorů prostřednictvím různých podmínek, které budou muset být splněny, aby s příměřím souhlasili. Ideálně takových, na které nepřistoupí Ukrajina, aby se opět „karta válečného štváče“ dostala do jejích rukou. 

Podmínky mohou být různé, nicméně Rusové nejspíš budou volit tak, aby nebyly příliš zjevné. Přestože neodvolají svůj nárok na Cherson a Záporoží, nebudou jej pravděpodobně tlačit do popředí. I nadále je pro ně nutné hrát roli strany, která chce mír a do války byla donucena. Ale zároveň dělat vše pro to, aby míru v současné chvíli dosaženo nebylo.

Rusové však nebudou chtít zůstat v defenzivě a přijdou s nějakým krokem, který přetáhne situaci na jejich hřiště, nebo se o to alespoň pokusí. Nabízí se útoky proti americkému ministrovi zahraničí Rubiovi, který dohodu dojednal, jako příliš proukrajinskému.

Na druhou stranu, taková strategie je velmi nebezpečná v tom, že Rubio téměř jistě nejedná na vlastní pěst, bez vědomí amerického prezidenta. Na ruské straně funguje silný zahraničněpolitický aparát v čele s Jurijem Ušakovem, který zcela bezpochyby s nějakým překvapivým pokusem ofenzivního řešení přijde.

V následujících týdnech se tak bude odehrávat nesmírně zajímavá diplomatická přetahovaná mezi Ruskem a Ukrajinou o to, kdo bude hlavním „škůdcem míru“ a na čí stranu se přízeň současného amerického prezidenta přikloní.

Rusko má určitou výhodu v tom, že se Donald Trump primárně nechce v konfliktu vázat. Ruské straně tak stačí udržovat americkou pozici ve stylu „nikdo není agresor, nezajímá nás to“. Pro ukrajinskou stranu je pak klíčové, aby i nadále americkou pomoc dostávala, a to ideálně v ještě větším rozsahu než doposud.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.