KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kdo nám povládne po volbách? Jisté se zatím zdá být jedno: ani nynější kabinetní strany, ani hnutí ANO nezískají většinu. Pokud se chtějí dostat k moci, musejí k sobě někoho přibrat. Buď Piráty, nebo z druhé strany SPD či Stačilo! Jakým způsobem by jednotliví slabší partneři mohli ovlivnit politiku kabinetu? Co vše od nich hrozí? A nebyla by lepší široká koalice?
Zatím jsou síly Babiše a Fialovy vlády zhruba vyrovnané. To se ještě může změnit, nicméně pravděpodobnost, že by jeden či druhý získal většinu, je takřka nulová. A zdá se, že Sněmovna bude tentokrát hodně fragmentovaná.
Spíše než opakování selanky z roku 2021 nás tak čekají složitá vyjednávání o podobě budoucího mocenského uspořádání. Co z toho může vzejít?
Moc trpaslíků
Poměrný systém vede k rozdrobenosti a v České republice jsme přes třicet let v podstatě „odsouzeni“ žít pod slabými vládami. Některé byly dokonce menšinové, jiné s těsnou většinou a ty, co ji měly větší, obvykle nebyly programově či ani lidsky kompaktní.
V situaci, kdy je politické spektrum rozdrobené a zároveň hegemon v zásadě nemá jinou možnost než vládnout právě a jen s těmi malými stranami, které má v koalici, roste moc „trpaslíků“.
Toto platí obecně, a narazili jsme na to za tři dekády existence Česka mnohokrát. Uvedu alespoň jeden případ, s nímž mám osobní zkušenosti.
Premiér Mirek Topolánek se dostal pod ohromný tlak. Volby v roce 2006 dopadly patem sto na sto. Už to oslabovalo jeho pozici. Navíc měl v sestavě Stranu zelených, politicky hodně vzdálenou od ODS. Ve chvíli, kdy její výkonná rada odmítla spojenectví s ČSSD, stali se Zelení nepostradatelnými.
Kompromisy byly pro vítěze voleb krvavé. Že vyhrál s dosud nepřekonaným výsledkem 35,38 %, mu nebylo moc platné. Byť šlo o silného lídra, ústupky byly nutné a týkaly se zejména evropské a ekologické politiky.
Vlastně je s podivem, že vůbec prosadil, co prosadil. Jeho kabinet se stal nejpravicovějším, jaký jsme vůbec měli, o čemž svědčí třeba liberální reforma daní. Nicméně zůstal daleko za tím, co si předsevzal a co mohl dokázat, kdyby byl ve vládě sám.
Když si premiér může vybírat
Naopak výjimky, kdy si malé strany nediktovaly, představují vlády Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše.
Při hlasování v té první kterékoli dvě strany mohly získat většinu proti třetí (což se často i dělo), přičemž tyto koalice se měnily případ od případu. U té druhé mělo ANO vedle ČSSD „nasmlouvanou“ KSČM a k ní občas SPD.
Premiér musel samozřejmě za podporu platit, ale také se mohl rozhodovat podle toho, kdo byl pro něj „nejlevnější“ – a měl tedy na výběr. Byl to takový vztah mezi „patronem“ a „klienty“.
Sice byl premiér do jisté míry vydíratelný, pořád ale držel otěže pevně v ruce (rozhodně není pravda, že by nás tehdy Babiš zatáhl kamsi na východ). Odnesl si z těch čtyř let zkušenost, že preferuje kompaktní menšinový kabinet, který někdo zvenčí jen podpoří.
Babišovy obavy z „malých hadů“
Ne všichni v ANO jsou nadšeni představou, že by pro každý zákon museli shánět podporu ad hoc. Zato se svým šéfem sdílejí obavy z vládnutí spolu s klubkem „malých hadů“ s nepředpověditelným chováním. Vidí, jak dopadla SPOLU se Starosty a Piráty.
A to není nic proti slepencům kolem SPD a komunistů. Jednak jde o radikály, s nimiž se v Evropě nemůžete právě chlubit, jednak není jisté, že se nerozpadnou.
Co kdyby Okamura a Konečná neudrželi své kluby pohromadě, a tím pádem by třeba hypotetický kabinet s jejich účastí přišel o většinu?
Tohle potkalo na Slovensku Roberta Fica, když vzal na palubu národoveckou a proruskou SNS, která navíc do parlamentu přivedla těžkotonážní kremelské dezoláty.
Babiš se rozhodně nehrne do takového spolku. Ovšem to se bavíme pouze o technologii moci. Pak tu máme zásadní otázky hodnotové.
Hodnotový střet, nikoli programový
V žádném kabinetu za celou dobu existence České republiky dosud neseděli extremisté. Vždy byla snaha se jim vyhnout – a to právě i za cenu slabých vlád.
Později se situace rozvolnila v tom směru, že se na levici začalo „systémově“ spolupracovat s komunisty. Ovšem ani za Paroubka, ani za Babiše nebyl nikdo z nich ministrem, ani nezískali právo někoho nominovat.
Kdyby dejme tomu po volbách hnutí ANO uzavřelo koaliční dohodu s SPD a/nebo Stačilo!, šlo by o nekompatibilní spojenectví. Nikoli programově, nýbrž hodnotově. Jedna část kabinetu by byla prozápadní, druhá proruská, jedna by chtěla zachovat členství v NATO a v EU, druhá by je zpochybňovala.
Je vcelku jedno, kdo by za radikální subjekty seděl ve vládě – třeba i nestraničtí „odborníci“. Podstatné je, že by získaly přímý vliv na vládní politiku.
Pokud by Babiš neměl za SPD a Stačilo! alternativu, musel by jim v něčem ustoupit. V takové chvíli malé subjekty získávají větší moc, než přísluší jejich volebnímu výsledku.
Problém je, že tyto dva subjekty by český kabinet táhly na východ. Výsledný vektor by byl úplně jiný, než kdyby ANO vládlo samo.
Únik před tyranií extrémů
Na druhé straně, kdyby SPOLU a STAN opět vzaly na palubu Piráty (protože by se domnívaly, že za ně není náhrada), také by to ovlivnilo profil kabinetu, a to směrem k opačnému extrému.
Viděli jsme to už v tomto volebním období, kdy SPOLU liberálům ustupovala, mimo jiné v klimatické a migrační politice.
Ani jedna ze dvou možností nic moc. Existuje ale jiná? Ano. Široká koalice ANO a SPOLU. V ní by ten první nebyl tlačen ke kremrolím, a ten druhý zase k eurohujerům.
Výsledek by byl „středový“: nechodilo by se pro rozumy ani do Moskvy, ani do Bruselu, moc by zůstala v „centru Evropy“, tedy v Praze.
Umírněný střed proti radikálům
Zatím vše působí jako nesmiřitelný střet mezi současnou vládou a opozicí, jehož výsledkem může být jedině to, že vládu urve jeden z obou táborů. V tomto modelu získají nadprůměrnou moc nikoli hlavní síly, ale ti, které bude třeba k „dopočítání do sto jedné“.
Ať tak, či tak, dostali bychom se pod tyranii extrémů. Nabízím jinou optiku. Umírněný střed (tedy ANO a SPOLU) by měl porazit radikály na obou stranách.
Kromě přímého vlivu radikálů na vládní program zde platí i cosi jako „zákon myšlenkové gravitace“. Když společně vládnete, navzájem se přizpůsobujete, takže SPD a Stačilo! by v ANO zvýraznily prokremelské politiky na úkor prozápadních.
A Piráti by zase ve SPOLU pomohli eurohujerům a potlačili eurorealisty. Naopak v široké koalici by v Babišově hnutí byli marginalizováni „kremrole“ a u Fialy klimatisté. První řešení je loose-loose, druhé win-win.
Národní zájem má přednost
Široká koalice má jistě svá rizika. Ta jsou ovšem převážně dlouhodobá a plynou z toho, že se „zabetonuje“ politika, což zabrání změně. U moci zůstávají stále ti samí a nakonec to posílí extremisty.
My jsme však v jiné situaci – momentálně nejsme schopni sestavit programově kompaktní kabinet bez účasti radikálů. Takže je legitimní upřednostnit národní zájmy před střídáním vlád levice a pravice.
Berme to tak, že se současné stranické spektrum nedělí na koalici a opozici, ale na umírněné a radikály. Ti druzí by tlačili republiku špatným směrem, byť pokaždé opačným.
Potřebujeme kabinet, který se jednoznačně postaví proti Green Dealu (což by s Piráty nešlo) a zároveň nepřestane podporovat Ukrajinu proti ruské agresi (to si zase nelze představit s SPD a Stačilo!). Takový, který bude v Bruselu rázný, ale také s ním někdo bude mluvit.
Slabší strany mohou být „krkem, který otáčí hlavou“. Do nějaké doby to až tak nevadí, ale zásadní problém nastává, když s ním na jednu či druhou stranu kroutí tak extrémně, že mohou politice zlámat vaz. A to hrozí právě teď.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
