Zlámalová: Evropě hrozí dokonalá bouře. Stagflace, drahé energie a útěk průmyslu

Jaroslav Dědič: Lenko, situace na Blízkém východě je stále dramatičtější a turbulentnější. Padají silné vojenské i politické výroky a my podle všeho budeme muset přepisovat veškerá makroekonomická data pro tento rok. Jak vážné to aktuálně je?

Lenka Zlámalová: V této chvíli to tak už skutečně vypadá. Poslední slova Donalda Trumpa popírají Íránci a už se v tom reálně nikdo nevyzná. Cena ropy létá o dvacet až třicet dolarů nahoru a dolů, a to se bavíme o pohybech ze základny 80 dolarů za barel. To musí mít obrovské dopady. Obzvlášť když samotné země Blízkého východu natvrdo říkají, že oprava ropných zařízení zničených po íránských úderech potrvá jeden až tři roky.

Zásadní ale je, co k tomu zaznívá od těch nejvyšších autorit. Šéf Mezinárodní energetické agentury (IEA) Fatih Birol tento týden v hodně alarmistických rozhovorech prohlásil, že to zřejmě bude největší energetická krize v historii.

Jaroslav Dědič: Opravdu to řekl takto naplno? Ty jeho výroky jsou velmi vážné. Je to uznávaný turecký ekonom a špičkový energetický odborník.

Lenka Zlámalová: Ano, on navíc hovoří z pozice šéfa instituce, která už dříve rozpustila hodně strategických rezerv, díky čemuž se cena držela v určitém normálu. Nyní ale Fatih Birol pronesl strašně důležitou větu: politikům ani trhům vůbec nedochází, jak vážná ta situace je. Současné obrovské riziko podle něj ještě vůbec není vepsané do cen ani do očekávání. V podstatě prohlásil, že jsme na pokraji ekonomické katastrofy.

Jaroslav Dědič: Zkusme nebýt hned na úvod tak katastrofičtí, ale minimálně když jsme začali těmi makrodaty – čeká nás tedy stagflace? Zabijácká kombinace malého, nebo spíše žádného růstu a vysoké inflace?

Lenka Zlámalová: Hlavně nás čeká stagflace, která byla velmi typická pro éru sedmdesátých let během dvou ropných šoků v letech 1973 a 1979. Fatih Birol tvrdí, že současný efekt bude více než dvojnásobný oproti oběma těmto ropným šokům dohromady. A to byla pro Západ mimochodem ta vůbec nejhorší ekonomická doba po druhé světové válce. Byla to éra, kdy inflace skutečně šla do nebes, kdy se centrální banky musely odpoutat od politického vlivu a učily se, jak s obrovskou inflací nakládat. Pokud jsme nedávno byli na desítkách procent inflace, je teď velkou otázkou, co nás v současných podmínkách může čekat dál.

Jaroslav Dědič: Konkrétní dopady už přitom vidíme na trzích. Inflace se hned promítá do cen, první na ráně je samozřejmě ropa a pohonné hmoty. Jednotlivé státy už se s tím začínají nějakým způsobem prát. Začíná stropování cen, zavádí se faktický přídělový systém a objevuje se diskriminace cizinců vůči domácím řidičům.

Lenka Zlámalová: Přesně tak. Začalo s tím Maďarsko a Slovensko. Prodávají paliva za jiné ceny místním obyvatelům a za jiné ceny cizincům. To je na společném evropském trhu naprosto neakceptovatelný a jednoznačně diskriminační krok. Jestli by měla Evropská komise proti něčemu opravdu tvrdě zakročit, tak je to právě využívání těchto diskriminačních cen. Brusel si ale zatím zachovává klid, podobně jako Německo, které tiše vyčkává.

Ve Francii to vyřešili úplně jinak. Tamní hlavní plynárenská a ropná společnost TotalEnergies prohlásila, že ceny zastropuje sama, bez přímého zásahu státu. Tamní politici s energetickým byznysem zjevně dokážou jednat u jednoho stolu a dohodnout se.

Jaroslav Dědič: Ale z dlouhodobého hlediska to přece nedává smysl. Jak dlouho můžeš dotovat ceny ropy a plynu ze státní kasy nebo na úkor firemních zisků?

Lenka Zlámalová: Z makroekonomického pohledu jsou to naprosto zoufalé kroky. Nemůžeš dlouhodobě dotovat ceny benzínu ani energií. Maďarsko, které je dnes na špici v úrocích z celého evropského dluhopisu, si rozhodně nemůže dovolit dotovat ceny dál. Viktor Orbán navíc moc dobře ví, jak vypadá situace na hraně státního bankrotu – to se Maďarsku stalo v roce 2008. Nicméně v dubnu je čekají volby, takže tento současný short-termismus a populistické kroky se odehrávají čistě s výhledem na nákup hlasů voličů.

Jaroslav Dědič: Podobný přístup ale volí i Polsko. Dominantní polská společnost Orlen je také pod tlakem a je vystavena požadavkům vlády na platbu daně z nepřiměřených zisků.

Lenka Zlámalová: To je fascinující paradox. Orlen na jedné straně stropuje ceny pro polské zákazníky, protože je to z velké části státní firma, a na druhé straně po něm polská vláda chce daň z neočekávaných zisků z energetické krize. Kde ty zisky asi mají vznikat, když uměle drží ceny dole, to opravdu nevím. U nás každopádně Orlen ceny nestropuje. Ukazuje se, že polská vláda využívá svou státní firmu ke zmírňování dopadů na domácí voliče. My v Česku sice máme státní síť čerpacích stanic EuroOil, ale ty žádné nižší ceny nemají. Upřímně řečeno, vůbec nerozumím tomu, na co ty státní benzinky vlastně máme a jakou roli by měly hrát.

Jsem ale vlastně docela ráda, že česká vláda zatím do těch cen plošně nezasahuje. Bez toho, abychom viděli světlo na konci tunelu a věděli, jak dlouho ta situace na Blízkém východě potrvá, by to byl obrovsky riskantní krok. Stojí to astronomické peníze přesně v době, kdy nám už tak raketově stoupají úroky z obsluhy státního dluhu.

Jaroslav Dědič: Tenhle konflikt je skutečně celoplanetární. Pokud situace s ropou nevypadá dobře, přesun k plynu by mohl být ještě kritičtější, minimálně pro Evropu. Nicméně Evropa má stále nějaké alternativní možnosti. Co třeba Japonsko nebo Jižní Korea, které jsou na dodávkách z Perského zálivu masivně závislé?

Lenka Zlámalová: To je klíčový moment. Tyto vysoce vyspělé průmyslové země dováží z této oblasti více než 90 procent svých energetických zdrojů. Japonsko i Jižní Korea jsou fakticky ostrovní nebo poloostrovní státy. Nemají vlastní suroviny, nevedou k nim žádné trubky, ropovody ani plynovody. Jsou naprosto existenčně závislé na dovozu po moři loděmi. Pokud doprava Perským zálivem a Hormuzským průlivem ustane, budou čelit naprostému kolapsu.

Samozřejmě i Čína s tím má starosti, ačkoliv se říká, že některé čínské nebo pákistánské lodě by teoreticky mohly zálivem bezpečně projet. Írán totiž prohlásil, že pouští lodě, které neplatí v dolarech a nespolupracují s „agresorem“. Vybírá tam sice nějaké výpalné v podobě zvláštního cla, ale proplout je nechává. To ovšem absolutně neplatí pro hlavní spojence USA v regionu.

Jaroslav Dědič: Pro americké spojence je to tedy kritické. Co ale samotné Spojené státy? A jaký to bude mít dopad na trh se zkapalněným zemním plynem (LNG), na kterém teď Evropa po odstřihnutí od Ruska existenčně visí?

Lenka Zlámalová: Spojené státy s tím takový problém mít nebudou, protože jsou dnes masivním těžařem a vývozcem. To je také důvod, proč dřívější strategický význam Blízkého východu pro americkou politiku klesal. Izrael teď mohl mnohem více tlačit na útok a jednat samostatně, protože si je vědom, že Amerika už není na tamní ropě závislá tak, jako tomu bylo v sedmdesátých letech.

S plynem je to ale obrovský problém pro nás. LNG se k nám dovážel především z Kataru, kde ale byla část zařízení nyní zničena. Některé země jako Polsko mají sice podepsané dlouhodobé kontrakty za výhodné fixní ceny na patnáct až třicet let dopředu, ale pokud Katar fyzicky nedodává, tyto kontrakty v podstatě přestávají platit. Spouští se klauzule o zásahu vyšší moci. Dosud nikdo ty dlouhodobé kontrakty otevřeně nezpochybnil, Katar byl považován za spolehlivého dodavatele. Jenže když ten plyn zkrátka nebude, nebudou platit ani ty staré krásné ceny. Evropa bude muset výpadek nahradit na spotovém trhu. Nakoupíme americký LNG, jehož cena ale poletí strmě vzhůru, protože se bude řídit celosvětovým nedostatkem.

Jaroslav Dědič: Pokud konflikt potrvá měsíce, promítne se inflace úplně do všeho – od potravin po stavební materiály... Dnes se přece všechno převáží.

Lenka Zlámalová: Poletí nahoru úplně všechno. Zdraží se veškerá doprava – lodní, letecká i pozemní. A to se pochopitelně s obrovskou rychlostí promítne do koncových cen surovin, stavebních materiálů i běžného zboží. Viděli jsme to naposledy v roce 2022 po ruské invazi na Ukrajinu, jak rychle to zasáhlo celou ekonomiku a vystřelilo to inflaci na nejvyšší čísla od sedmdesátých let.

Otázkou je, jak budou teď reagovat samotné státy. Máme totiž nesrovnatelně vyšší dluhy než před pár lety. Jakékoliv další nalévání vládních peněz do ekonomiky v podobě dotací a kompenzací rozjede inflační spirálu ještě víc. Navíc hraje obrovskou roli čistá psychologie trhu. Dodavatelé si automaticky přirazí marže a promítnou to do cen, protože vědí, že lidé tuší, že je plyn o čtyřicet procent dražší. Zákazníci tu vyšší cenu snáze akceptují, protože „je přece krize“. To je strašně nebezpečné inflační očekávání, které se pak velmi těžko krotí.

Jaroslav Dědič: Je už teď zřejmé, že úrokové sazby centrálních bank – a s nimi i hypotéky pro běžné lidi – se teď snižovat pravděpodobně nebudou, ačkoli k tomu měly banky nedávno jasně nakročeno?

Lenka Zlámalová: Určitě se snižovat nebudou. Centrální bankéři od Ameriky po Evropu to už mezi řádky naznačují. Je naopak velkou otázkou, jestli by se sazby neměly začít znovu zvedat. Jenže s těmi masivními státními dluhy a situací, která je primárně tažená vnějšími nákladovými šoky, to už přestává fungovat. Dnes prostě nemáme manévrovací prostor, jaký jsme měli během covidu. Čím dříve si tohle evropští politici uvědomí a přestanou vymýšlet nové plošné regulace a dotace, tím lépe pro nás. Už tak nám roste samotná obsluha státních dluhů do naprosto závratných výšin.

Jaroslav Dědič: Pojďme najít aspoň nějaké stéblo naděje. Mohla by tato vyhrocená situace vést konečně ke zrušení nebo alespoň odložení zelené regulace, jako je rozšiřování emisních povolenek (ETS2), které mají brzy tvrdě zatížit domácnosti a dopravu?

Lenka Zlámalová: Bylo by to jedině logické. Momentálně se debatuje nejen o systému ETS2, ale i o tom starším ETS1, které už dnes drtí evropský průmysl. Jenže úředníci v Evropské unii teď působí úplně paralyzovaně. Chovají se trochu jako hrdinové z té slavné historické knihy Náměsíčníci, která popisuje začátek první světové války. Oni vidí, že se něco děje, že se řítíme do propasti, ale absolutně neumí reagovat a změnit kurz.

Skupina jedenácti zemí, ve které je mimochodem i Česko nebo Itálie, už začíná tlačit na to, aby se od emisních cílů a zákazů spalovacích motorů ustoupilo. Jenže síly v Evropě jsou zatím 11:8, což znamená, že pro zrušení nebo výrazné zmírnění regulací stále nemáme potřebnou většinu. Německý kancléř Scholz lavíruje a neví, co chce. A Francie ten systém naopak podporuje, protože s osmdesáti pěti procenty čisté jaderné energie nemá sebemenší důvod pomáhat své evropské průmyslové konkurenci, zejména té německé.

Jaroslav Dědič: Trhy na to všechno reagují velmi turbulentně. Zajímavé ale je, že i přes probíhající horkou válku si izraelská burza drží stabilní růst, zatímco my v Evropě ekonomicky krvácíme. Navíc náš průmysl prchá pryč – zmiňovali jsme gigant Siemens, který teď obrovsky investuje do amerického trhu.

Lenka Zlámalová: To, co se teď děje v Evropě, je takzvaná dokonalá bouře (perfect storm). Tento týden šéf Siemensu skutečně natvrdo oznámil, že budou masivně investovat ve Spojených státech. My si tu v Evropě budeme dál hrát na vlastní etický vývoj umělé inteligence, budeme se dál osekávat zelenými regulacemi a ESG reporty, ale v důsledku se začneme bát tady cokoliv reálného vyrobit, protože to bude extrémně drahé. Jsme přitom vysoce exportní ekonomika a nyní se nám tou krizí brutálně prodraží samotná doprava a energie. Náš ekonomický model prostě není na takové otřesy vůbec stavěný.

A proč roste Izrael? To má zcela jasné důvody. Izraelská ekonomika je extrémně silně postavená na zbrojním průmyslu, vyspělých vojenských technologiích a kyberbezpečnosti. Během nedávných událostí se naživo, v přímém přenosu celému světu ukázalo, jak neuvěřitelně přesné a pokročilé technologie Izraelci mají. Dokázali zlikvidovat klíčové představitele teroristických sítí s využitím naprosté hi-tech špičky. A to je pro jejich technologické a zbrojní firmy obrovská, a především velmi přesvědčivá reklama. Oni z této krize vyjdou technologicky i byznysově posíleni, zatímco my budeme řešit, jak zaplatit účty za energie.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.