Britský premiér na hraně. O osudu Keira Starmera mohou rozhodnout hodiny

Pro britského premiéra Keira Starmera se před několika dny naplnil jeden z nejméně příznivých politických scénářů. Labouristé sice jasně vyhráli doplňovací volby v severoanglickém Makerfieldu, jejich vítěz, starosta Velkého Manchesteru Andy Burnham, se však již delší dobu netají tím, že by se v budoucnu rád postavil do čela strany i vlády. Doplňovací volby v Makerfieldu a ve dvou obvodech ve Skotsku nicméně přinesly i další zajímavé výsledky, které mají pro současnou politickou situaci na Ostrovech značnou vypovídací hodnotu.

Premiér Keir Starmer by se teoreticky mohl radovat, protože jeho stranický kolega Andy Burnham získal bezmála pětadvacet tisíc hlasů (54,8 procenta) a přesvědčivě porazil svého hlavního vyzývatele, kandidáta Reform UK Roba Kenyona, který obdržel 34,5 procenta hlasů. Současně ale tento výsledek ještě znásobil Starmerovy vnitrostranické problémy. Není totiž vyloučeno, že Burnhamovo vítězství posílí síly uvnitř Labour Party, které volají po změně vedení.

Vývoj bezprostředně po volbách tomu skutečně nasvědčuje. Burnham již během povolebních oslav znovu vyzval Starmera k souboji a bylo zjevné, že doslova srší sebevědomím. Starmer se podobně jako po květnových komunálních volbách pokusil opřít o členy svého kabinetu. Zatímco tehdy mu většina ministrů zůstala věrná, tentokrát britská média přinášejí informace o mnohem hlubším odporu uvnitř vedení strany. Podle zákulisních zdrojů měl být premiér „šokován tím, kolik členů kabinetu jej vyzvalo k rezignaci“.

Zdaleka už nejde jen o někdejšího vůdce labouristů Eda Milibanda a několik dalších kritiků. Hovoří se o skutečně silném odporu vůči premiérovi v samotném mocenském centru strany a vlády. Podle britských médií včetně The Times či The Daily Telegraph lze očekávat, že o Starmerově budoucnosti může být rozhodnuto v nejbližších hodinách či dnech. The Telegraph dokonce napsal, že se „kabinet obrátil proti Starmerovi“ a že pád premiéra je velmi blízko.

Raději si ale počkejme. Keir Starmer se už v květnu, po drtivé porážce v komunálních volbách, ukázal jako větší bojovník, než se čekalo, a na funkci navzdory mnoha předpovědím nerezignoval. Britská politika navíc opakovaně ukázala, že mezi zdánlivě neodvratným pádem a skutečným koncem politické kariéry může být překvapivě dlouhá cesta.

Jeho předpokládaný nástupce je navíc všechno, jen ne „ideální“ kandidát na premiéra – byť je samozřejmě otázkou, zda něco takového v politice vůbec existuje. Mnohé předpovědi říkají, že zatímco dnes je Andy Burnham oblíbenější než Starmer, po případném převzetí funkce se může situace rychle změnit.

Komentátoři naznačují nejen to, že Burnham, který stojí ve straně více nalevo než Starmer (ale pozor, jak jsem už nejednou upozorňoval, rozhodně to není žádný Jeremy Corbyn), může Labour Party posunout jiným směrem, ale také to, že by se velmi rychle mohl dostat do podobně obtížné, ne-li ještě horší pozice než úřadující premiér. Být oblíbený a vyhrávat volby ve Velkém Manchesteru je totiž něco docela jiného než převzít vedení celostátně nepopulární strany a nést odpovědnost za vládu Spojeného království.

Některá média se navíc nijak netají názorem, že Burnham připomíná „politického chameleona“, který své postoje přizpůsobuje aktuální politické situaci. Připomínají jeho proměnlivé názory na brexit, vztah ke Corbynovi nebo na některé sociální a ekonomické otázky. Pokud mohu soudit, jde alespoň zčásti o útoky související s jeho stále ostřejším proti-starmerovským kurzem, ale víte, jak to v politice chodí. Politika a zásadovost spolu nikdy nešly příliš dohromady – čest výjimkám – a v dnešní mimořádně nejisté době to platí možná více než kdy jindy.

Nechme teď ale boj o post, řečeno s Benjaminem Disraelim, „na vrcholu kluzkého stožáru“ stranou. Především v Makerfieldu nešlo jen o stávajícího a možná budoucího předsedu britské vlády, ale také o střet s jasným vítězem nedávných komunálních voleb – stranou Reform UK Nigela Farage.

Její kandidát Robert Kenyon byl svým způsobem ideálním představitelem strany, přesto však poměrně jasně prohrál. Jistě, měl proti sobě mimořádně silného soupeře. Andy Burnham, starosta Velkého Manchesteru od roku 2017, patří k nejcharismatičtějším labouristickým politikům současnosti, byť – jak už jsem psal – není zdaleka tak ideologicky levicový, jako byli například někdejší londýnský starosta Ken Livingstone nebo bývalý vůdce Labour Party Jeremy Corbyn.

Zklamání reformistů bylo patrné z reakcí jejich vedoucích představitelů, a to tím spíše, že právě v tomto regionu slavili úspěch v nedávných komunálních volbách. Porážka Reform UK v Makerfieldu a současně vítězství konzervativců ve Skotsku navíc znovu otevřely otázku, zda je staletý systém dvou dominantních britských stran skutečně na odpis.

Doplňovací volby totiž ukázaly, že pokud v čele kandidátek labouristů či konzervativců stojí silné a známé osobnosti, tradiční britský stranický systém může být odolnější, než se v posledních měsících zdálo.

To je pro Nigela Farage a jeho Reform UK důležité varování. Pokud v příštích parlamentních volbách, které se musejí uskutečnit nejpozději v roce 2029, nepostaví výrazné osobnosti schopné oslovit voliče i mimo protestní elektorát, mohou se jejich dnešní mimořádně ambiciózní plány na převzetí moci rychle rozplynout.

V doplňovacích volbách z tohoto týdne se nehrálo jen o budoucího britského premiéra a o potvrzení ambicí Reform UK. Každé volby, a tyto nejsou výjimkou, jsou nesmírně důležité také pro šéfku Konzervativní strany Kemi Badenochovou.

„Kemi“, jak jí Britové běžně říkají, převzala stranu v mimořádně složité situaci po období nebývalé politické turbulence, během níž se v čele konzervativců vystřídali David Cameron, Theresa Mayová, Boris Johnson, Liz Trussová a nakonec Rishi Sunak. Přesto se jí postupně daří stranu proměňovat k obrazu svému – skutečně konzervativnímu, řekl bych disraeliovsko-thatcherovskému a v některých ohledech i raně johnsonovskému.

V průzkumech veřejného mínění se to zatím projevuje méně, než by si přála. Ve většině z nich vede Reform UK s podporou kolem třiceti procent, zatímco konzervativci a labouristé se dělí o druhé místo. Badenochová proto zoufale potřebovala viditelný a neoddiskutovatelný úspěch.

Ten přišel právě v doplňovacích volbách, byť nikoli v „dělnickém“ Makerfieldu, ale ve Skotsku, kde se konzervativcům dlouhodobě, téměř chronicky, nedaří. Konkrétně šlo o obvod Aberdeen South, v němž rezignoval na poslanecký mandát představitel Skotské národní strany.

Vítězství – a je třeba říci, že velmi překvapivé vítězství – získal Douglas Lumsden za Skotské konzervativce, když výrazně porazil kandidáta SNP. Získal téměř polovinu všech hlasů, zatímco jeho hlavní soupeř zůstal hluboko pod třicetiprocentní hranicí.

O tom, o jak významný úspěch se jedná, vypovídá nejlépe skutečnost, že konzervativci vyhráli doplňovací volby do britského parlamentu ve Skotsku poprvé od roku 1973.

Poraženou stranou byla tentokrát Skotská národní strana, která se v posledních letech potýká s řadou problémů a skandálů. K nejvážnějším patří případ Petera Murrella, někdejšího výkonného ředitele SNP a bývalého manžela dlouholeté skotské premiérky Nicoly Sturgeonové, který letos před soudem přiznal zpronevěru stranických prostředků v hodnotě přes čtyři sta tisíc liber.

Konzervativci vítězství Douglase Lumsdena okamžitě politicky využili. Stranu jako by polila nová krev a její sebevědomí viditelně vzrostlo. Zda půjde jen o krátkodobý vzestup, nebo o začátek širšího návratu konzervativců, teprve uvidíme.

Totéž ostatně platí pro celou britskou politiku. Možná už v nejbližších hodinách se ukáže, zda Keir Starmer dokáže přežít další pokus o své sesazení, nebo zda Spojené království vstupuje do další etapy politické proměny. Jisté je jediné: na britské politické scéně se opět děje něco mimořádného.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a porozumíte ostrovní politice. Díky.