Nebylo naším záměrem stvořit Golema, říká architekt čtvrtého Ústavního soudu Jan Kysela

Na začátek otázka, která vyplynula během jednoho z nedávných rozhovorů s vámi: proč jste skončil jako poradce prezidenta republiky?
Skončil jsem proto, že byla dokončena obměna Ústavního soudu, alespoň v té senátní fázi. Během roku 2023, kdy jsem nastupoval, se ukázalo, že hlavní náplní té poradcovské agendy, ne-li všechna, se bude týkat právě té obměny. 

Neměl jsem moc důvod v té pozici setrvávat, protože mi asi nešlo o to, jestli mě někdo označuje za poradce, nemá-li to obsah. A zdálo se mi, že po dokončení tohohle úkolu už by to žádný zvláštní obsah nemělo.

V tom rozhovoru to působilo tak, že byste možná rád pokračoval v jiné agendě, třeba na možných změnách Ústavy, ale na Hradě to odezvu nenašlo
To bylo spíš nějaké prvotní očekávání. Když Tomáš Richter sestavoval tým odborných poradců, bylo to s perspektivou, že je prezident bude využívat možná aktivněji nebo ofenzivněji k prosazování nějakých programových vizí v oblastech jako sociální politika, energetika nebo ochrana životního prostředí. 

Ale ve chvíli, kdy naplno nastoupíte do úřadu a začnete si budovat Kancelář prezidenta republiky, ukázalo se, že tahle představa s proaktivními poradci asi nebyla úplně realistická. Zkrátka jsem měl na starosti tu obměnu Ústavního soudu, ale už toho mnoho navíc nebylo. Vzal jsem to na vědomí, vyhodnotil a vyvodil z toho závěry.

Chápu tedy správně, že agenda změny Ústavy není pro pana prezidenta Pavla primární? Zdá se, a nejen mně, že ani justice jako taková není na Hradě vnímána jako jedna z hlavních priorit.
Otázka je, jak si představujete ty priority. Prezident republiky má zjevně určitou představu o tom, jak má ten úřad vykonávat – z hlediska vrchnostenské role uměřeně, a k tomu dodává něco navíc. A to něco navíc je poutání pozornosti k tématům nebo osobám, které považuje za důležité a současně za přehlížené. To můžou být návštěvy krajů, romské školy, vyloučené lokality nebo upozornění na mladé lidi v politice či ve startupech. 

Je to představa, která asi koresponduje s tím, co velmi často vidíte ve Velké Británii, kde k tomu máte celou královskou rodinu. A justice se do tohohle vymezení asi nevejde. Prezident vykonává tu „uměřenou vrchnostenskou kompetenci“ a asi nikdy neměl pocit, že by se měl o soudnictví nějak zvlášť aktivně zajímat.

Předchozí prezidenti ale s justicí komunikovali více. Václav Havel, Václav Klaus a svým způsobem i Miloš Zeman...
Je možné, že kdyby soudnictví bylo nějak ohroženo, prezident by se vyslovil – v případě, že by bylo zřejmé, že se v politice objevují tendence, které hodlají s nezávislostí justice zatočit. Ale to se mi popravdě řečeno nezdá, že by se dělo. Nenapadlo mně, že bych mu to měl nějak vyčítat.

Pojďme k tomu hlavnímu, k obsazování Ústavního soudu: Nebylo chybou na počátku oslovovat instituce jako Nejvyšší soud nebo státní zastupitelství? Dnes se cítí upozaděně, jejich kandidáti neprošli a vznikla z toho určitá hořkost.
To si myslím, že bylo od počátku nedorozumění, které si nejsem jistý, jestli vzniklo na straně Hradu. Skoro si myslím, že vzniklo spíš na straně těch oslovených. Ambicí prezidenta republiky rozhodně nikdy nebylo, že si vezme těch 13 míst, rozdělí je na nějaké segmenty a ty přidělí tu advokátní komoře, tu Nejvyššímu soudu a oni si je obsadí svými lidmi.

Ambicí bylo podle mě říci: „S těmito lidmi se hodlám bavit, a toto jsou nějaká základní kritéria.“ A aby to nebylo tak, že se nikoho na nic neptám, tak oslovím zhruba dva tucty institucí a zeptám se jich, koho by si představovaly jako kandidáta.

Takže šlo čistě o sběr jmen, aby se předešlo „slepým skvrnám“?
Přesně. Jelikož každý se pohybuje v nějakém prostředí, zná nějaké lidi, a spoustu jiných nezná, bylo cílem pokud možno sesbírat od relevantních aktérů co možná nejvíce jmen, o kterých je možné se bavit. A tečka, to je všechno. 

Rozhodně to nemělo být tak, že by z toho vznikly nějaké nároky na setkání s prezidentem, na zdůvodnění, proč se s někým setká nebo nesetká, proč ho navrhne nebo nenavrhne. To bylo nedorozumění.

Přesto zástupci Nejvyššího soudu říkají, že je mrzí, že tam nikdo z jejich kandidátů není. Jeho předseda navíc poukazuje i na to, že se s ním prezident ani nebaví...
Tak za prvé – na Ústavním soudu je bývalý soudce a předseda Nejvyššího soudu pan profesor Šámal. Druhá poznámka – hned v prvních měsících byl navržen pan doktor Fremr, který měl minulost na Nejvyšším soudu. Nedopadlo to. 

Pak byl navržen pan doktor Simon, který je soudcem Nejvyššího soudu. A nedopadlo to. A v dalších měsících jsme oslovili několik soudců Nejvyššího soudu, a ti to odmítli. Čili jde o to, co tedy přesně máte dělat.

Když zmiňujete Roberta Fremra a Pavla Simona, nebylo to v případě prvně jemnovaného selhání toho výběrového procesu? Informace, které vedly k jeho rezignaci, přece byly k dispozici.
Ale v jaké fázi? Ve chvíli, kdy to jméno bylo v Senátu – ne v té fázi, kdy v Senátu nebylo. O kauze Olšanských hřbitovů jsem se poprvé dozvěděl, až když už byl pan doktor Fremr navržený. My jsme to v zásadě brali tak, že má určitou slabinu – ale to je slabina, řekl bych, hodně symbolická; že se mu podařilo být asi tři týdny členem komunistické strany na podzim roku 1989. 

A teď jde o to, jestli je to slabina dostatečná, aby přebila všechno to, co o něm víme a co je spíš pozitivní – úžasná polistopadová kariéra v justici tuzemské i mezinárodní, člověk s významným odborným renomé. Současně z justice jedním hlasem zaznívá: pokud má být někdo navržen, tak je to Robert Fremr.

Neměl mít váš panel lepší nástroje k prověřování? Neměl by to příští prezident dělat jinak?
A jak probíhaly ty nominace dosud? Za prvé se o nich teda téměř nic nevědělo. Za druhé, koho všeho zahrnovaly? Byli to samí skvělí lidé bez poskvrny? Mám dojem, že se to prezident Pavel pokouší dělat lépe, koncepčněji a transparentněji.

Třeba to nedopadlo. My jsme ale rozhodně nebyli angažováni, abychom opustili svá zaměstnání a věnovali rok života tomu pouštět se do hloubkových rešerší. Nemáme k ruce ani rešeršistu. Ten podzim roku 2023, rezignace pana Fremra a neúspěch Pavla Simona, to byl moment určitého zneklidnění.

Trochu jsem se obával, že by to mohlo znamenat nedostatek kandidátů, protože kdo vám do toho půjde, pokud by se obával, že se o něm bude zevrubně rozebírat úplně všechno?

Otočme list: Nepodařilo se vám náhodou sestavit těleso, které je až příliš aktivistické? S ohledem na některé nálezy a ostré debaty uvnitř Ústavního soudu, kdy poměrně názorově silná menšina soudců poukazuje na to, že se pouští někam, kam by neměl.
Nemůžu popřít, že jsou nálezy toho čtvrtého Ústavního soudu, které mě trochu překvapují... nebo zlobí a iritují. Největší míru negativních emocí u mě vzbuzuje ta judikatura k soudcovským platům. 

A pak mně, popravdě řečeno dost, leze na nervy to právo na účinné vyšetřování, protože má řadu atributů, na kterých můžete ukazovat negativní rysy činnosti soudů – jako právě těch nezdrženlivých nebo aktivistických těles, která „zabrušují“ tam, kde by být neměla. A to je právotvorba.

To zní jako vážná výtka.
Geneze práva na účinné vyšetřování je odvozena od judikatury Evropského soudu pro lidská práva a je vázána na právo na život. Ale jde o to, jestli z práva na život plyne právo, aby bylo účinně vyšetřováno, pokud se životu stala újma. 

A proč to vázat jen na právo na život? Proč ne účinné vyšetřování čehokoliv? Kdo řekne, co je účinné? Začínáte odklánět pozornost od ochrany pachatele k ochraně oběti. To asi dělat můžete, když to budete psát do zákonů. Ale že bych to vyčetl z Evropské úmluvy a posílal to k nám s těmi riziky, to mi připadá dost sporné.

Není to ale právě chyba toho nominačního procesu? Že to jsou věci, na které jste se možná měli ptát, aby pak mnozí nebyli překvapeni produkcí Ústavního soudu?
To je, ale na co se teda přesně budete ptát? Když před vás přijde případ s nějakými parametry, tak jak vy o něm rozhodnete? Takovoto otázku samozřejmě ten kandidát nezodpoví. Málokdo vám řekne, že by vlastně nebyl v nějakém ohledu zdrženlivý nebo že si není vědom dělby moci. Jenomže pak jde o to, jak si to přetavíte do praxe. A to je těžké, protože ani jeden z nás není soudcem Ústavního soudu.

Jaké je tedy vaše vnímání správné role Ústavního soudu?
Mé vnímání je hodně systémové. Já si myslím, že Ústavní soud nebyl zřízen proto, aby se dohadoval s obecnými soudy o tom, jakým způsobem kdo vyúčtoval soudní poplatky. Já chápu Ústavní soud jako garanci proti určitému typu systémových excesů, které vycházejí zejména z politické moci. 

Protože kdo jiný bude zastavovat politickou moc, která koncentruje prostředky a dává najevo, že by se jich nerada vzdávala? Pro tyhle případy je Ústavní soud v zásadě jediná pojistka.

A to se teď neděje?
Realita je, že se v tisících případů dohaduje s obecnými soudy. To záleží na tom, kdo jste. Můžete být citlivý soudce, konfrontovaný s řadou protiprávností, které bolestně zasahují životy lidí. A můžete mít mnohem větší empatii, než ji mám já. 

Máte možnost s tím něco udělat a uděláte to. Zatímco já si myslím, že byste si u každého toho případu měl na začátku položit otázku, jestli to máte udělat. Je to variace na nabídku prstenu moci z Pána prstenů.

To je zajímavé přirovnání, rozveďte ho...
Frodo se pokouší prstenu zbavit, nabízí ho Gandalfovi a Galadriel. A oni jsou velice spokojeni, že to odmítnou, protože jim je jasné, že kdyby by toho prstenu použili v zájmu velikého dobra, dopustili by se velmi pravděpodobně velikého zla. A navíc by je ta moc proměnila. 

Tohle je velmi podobné. Vy víte, že jste soud poslední instance, vy víte, že jste hraniční orgán, vy víte, že vlastně všechno to, co řeknete, se tváří, že je po právu. A teď pomocí těch pák, které máte, něco děláte.

Ústavní soud je zahlcen, jak upozornil i nový soudce Michal Bartoň. Říká, že se utápí v maličkostech. Čím to je?
To má Ústavní soud v ruce z hlediska toho, o čem a jak rozhoduje. Je to důsledkem toho, že je Ústavní soud vstřícný. Ve chvíli, kdy Ústavní soud nebude vstřícný, tak pro ty advokáty bude mnohem jednodušší přesvědčit klienta, že nemá smysl to tam posílat, protože pravděpodobnost, že uspějeme, se limitně blíží nule. Ale pokud máte šanci v závislosti na tom, komu ten případ napadne, že uspějete, tak proč byste to nedělal.

Pane profesore, ještě poslední věc: Jak vnímáte roli vaší fakulty a přípravy budoucích právníků? Funguje správně?
Já neučím úplně typicky právnické obory, učím státovědu a politologii. Ale když sleduju fakultu těch více jak 30 let, mění se. Když jsem studoval já, byl předmětem studia typicky zákon. Dneska bych řekl, že to budou spíš soudní rozhodnutí, což je do určité míry pochopitelné. To, že je studium živější, že vám do toho vstupují ne ty abstraktní „řeči předpisů“, ale lidské příběhy a konkrétní kauzy, to je určitě ku prospěchu.

A jací jsou výslední absolventi?
Fakulta se v posledních letech hodně snaží, aby výuka nespočívala jen v memorování, ale aby tam byla komponenta dovedností, abyste byl schopen napsat smlouvu. Je tam i snaha mít hodnotovou komponentu. 

Jak to funguje z hlediska profilu absolventa, to já nevím. Dozvídám se oba krajní typy informací – že jsou úžasní, vybavení a otevření, ale na druhou stranu i to, že toho možná moc nevědí nebo neumí, protože ve srovnání s minulostí je míra informací, které mají v hlavě, třeba menší. Ale to je otázka, jestli je to rysem fakulty, nebo jestli máte zkrátka štěstí či smůlu na chytrého a pilného, nebo ne na úplně chytrého a pilného absolventa.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.