KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nikoho asi nepřekvapuje, že i po odchodu pirátského ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše z vlády pokračuje resort pod vedením nového šéfa Petra Kulhánka (za STAN) v záměru, který by se dal charakterizovat jako státem placená podpora výstavby obecních nájemních bytů pro „potřebné“. Jak ale ukázala čerstvá kauza obecního bytu pro asistentku z pražského magistrátu, rozdávání erárních bytů je obestřeno aurou neprůhlednosti a obav z toho, jak účelně a „spravedlivě“ bude či může být nakládáno s obecním majetkem, na který se chtě nechtě skládají tuzemští daňoví poplatníci.
Ministr Kulhánek nedávno oznámil, že již přijímá projekty na výstavbu obecních bytů a vyjednává pro tuto erární výstavbu miliardy ze státních zdrojů. Drží se přitom „Bartošova požadavku na 7 miliard korun“ určených v nejbližších letech pro zmiňovaný záměr – s tím, že nový ministr slibuje postavení „tisíců“ nových nájemních obecních bytů. Samozřejmě myšleno z kategorie těch, jejichž nájmy budou cenově zvýhodněny.
Ne snad, že by uváděná částka 7 miliard korun rozprostřená do dvou až čtyř let znamenala ničivou ránu pro státní rozpočet. Ten jenom na příští rok počítá s výdaji přesahujícími 2,3 bilionu korun, takže „developerské“ státní výdaje jsou pouhým mikrozlomkem celkové částky. Jde tu spíše o princip, rozporuplné přínosy a dopady do trhu s bydlením.
Připomeňme také, že se ve vládě chystá zákon o podpoře bydlení, jehož proklamovaným ústředním cílem je „chránit 1,6 milionu lidí před pádem do bytové nouze“. A co čert nechtěl, média v posledních dnech odhalila poměrně třeskutou kauzu, kdy šéf pražského magistrátu Martin Kubelka zařídil přidělení výhodného obecního nájemního bytu své asistentce. Což, jak známo, není ojedinělý jev konkrétně poukazující na – mírně řečeno – nejasná pravidla při nakládání s obecními byty.
Každopádně i nejnovější křiklavý případ s asistentkou, jíž obec přiklepla erární byt, názorně ukazuje, že bajka o nezbytnosti státem dotované výstavby obecních nájemních bytů má svá slabá místa – a to v podobě nevyjasněnosti a neprůhlednosti při „rozdělování“ tohoto zvýhodněného zboží, tedy netržního bydlení.
Situace je nepřímo prezentována tak, že obecní bydlení v Česku má sloužit specifickým skupinám obyvatel. Z veřejných zdrojů má být pomáháno těm, kdo nemají šanci zajistit si bydlení jiným způsobem než z rukou státu nebo, delegovaně z rukou měst či vesnic, jimž „obecní“ bytovou výstavbu zadotoval stát. Jenže realita obecního bydlení je mnohem „pestřejší“, než by šlo dojmově vyvodit ze vzletných spasitelských plánů.
Na jedné straně se vznáší deklarovaný záměr státu a jeho příslušného ministerstva pomáhat (ve formě obrovského celoživotního daru) s bydlením těm, kdo to potřebují. Na straně druhé se stačí poohlédnout po okolí starších obecních bytových domů: radnice ani nestačí pro tyto domy budovat nová a nová parkoviště (samozřejmě, na úkor veřejné zeleně) tak, aby si – údajně „sociálně potřební“ obecní nájemníci – měli kde zaparkovat své mnohdy nové a rozhodně ne laciné automobily.
Přitom je evidentní, že klíčovou charakteristikou sociálně potřebného obyvatele zcela jistě není a snad ani nemůže být vlastnictví nového či zánovního automobilu. Nebo snad ano? Potom by se koncept státem zvýhodněného bydlení posouval do roviny mystifikační frašky.
Bylo by lepší, aby si stát nehrál na developera a nedeformoval trh s bydlením, to ve výsledku vždy směřuje k horšímu stavu.
Pochopitelně, výjimky potvrzují pravidlo. V obecních bytech dnes žijí i takoví nájemníci, kteří by si nedokázali pořídit ani vlastnické bydlení, ani by nemohli platit vysoký tržní nájem. Stejně tak, na základě nejčerstvějšího negativního příkladu bytu přiděleného asistentce šéfa magistrátu nelze zobecňovat, že obecní byty jsou či budou přidělovány typicky a přednostně osobním asistentkám radničních šéfů...
Ve většině případů obce postupují či hodlají postupovat seriózně, tedy snaží se byty přidělovat skutečně na základě spravedlivějších kritérií, než je žadatelova funkce na místní radnici. Jenže právě v tom je skryt jeden z nejobtížněji řešitelných zádrhelů obecní výstavby, respektive snahy o řešení formou státně-obecní výstavby za peníze daňových poplatníků.
Podle jakého klíče mají být nové, tedy relativně luxusní nájemní byty přidělovány, aby bylo férově dosaženo maximálního veřejného dobra, respektive obecního blaha? Problémem obecních nájemních bytů je tedy nejenom to, že masivně se zadlužující stát si hraje na developera, i když mu peníze chybějí všude, kam se jen oko podívá. Když je státní dluh přesahující 3,3 biliony Kč varovným důkazem rizikového vývoje.
A když mnozí snad ještě stále mají v paměti věčné řešení problémů s bydlením před rokem 1989. Tehdy stát po desetiletí masivně stavěl, ale nedostatek bytů se jen a jen prohluboval a délka pořadníků na získání „státního“ bytu se prodlužovala z jednotek na desítky let…
Fatální obtíž je v tom, jak je a bude s obecními nájemními byty nakládáno. Do kategorie „bytově“ potřebných, tj. sociálně potřebných s ohledem na možnost získat obstojné bydlení, by se totiž dala zařadit obrovská skupina obyvatel. Ostatně, jak trefně poznamenává a odhaduje „Iniciativa za bydlení“: „Ve velkých městech si svůj byt nebo dům nemůže dovolit nikdo, kromě skupiny deseti nebo dvaceti procent nejbohatších“.
V tom je podstata sporu o obecní výstavbu nájemních bytů. Nejenže by cenově zvýhodněný nájemní byt (s dekretem na celý život) chtěl u nás téměř každý. Nejenže by jej objektivně potřebovalo mnoho skupin obyvatel, počínaje mladými lidmi a samoživitelkami přes seniory až pro státně důležité profese typu učitelů, hasičů či policistů, o zdravotnických profesích ani nemluvě.
Zvýhodněné bydlení by si fakticky „zasloužil“ každý, kdo nevydělává vysoce nadstandardně nebo nezdědil lukrativní byt či dům. V reálu však hrozí (nejenom hrozí, je téměř jisté, že to nastane!), že budou zlevněné obecní byty přidělovány úzké skupince vyvolených, u kterých ani nelze spolehlivě dokázat, že právě oni jsou ti jediní správní potřební, tj. státem velkoryse obdarovaní.
Všichni ostatní pak musí (a budou nadále muset) buď třít bytovou bídu s nouzí, nebo se zadlužit a nevolnicky splácet astronomickou hypotéku po celý život. Stát se tak za pomoci obcí postupně opět stává hybatelem divného, trh deformujícího přerozdělovacího mechanismu. Erárně dotovaná výstavba zvýhodněných obecních bytů pro hrstku vybraných v sobě evidentně skrývá nemožnost nalezení elementární spravedlnosti při přerozdělování veřejných zdrojů.
Proto by bylo lepší, kdyby si stát nehrál na developera a trh s bydlením nedeformoval. To vždy ve výsledku směřuje k horšímu stavu, než jaký by nastal bez státem způsobené deformace…
Zásadní a zatím nezodpověditelná otázka se tedy netýká pouze záruk, že zvýhodněné nájmy obecních bytů neskončí v kapsách asistentek šéfů místních radnic. Vedle toho se rýsuje ještě kontroverznější nejasnost – zda skrytým cílem a motivačním faktorem státních bytových dotací a obecní bytové nájemní výstavby nakonec nejsou právě takové „asistentské“ šachmaty s obecními byty, jako v zatím poslední kauze na pražském magistrátu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
