Planeta v plamenech, čí je to vina? Média servírují apokalypsu, statistiky ale ukazují střízlivá fakta

Nejhorší sezóna požárů v EU, shořela plocha přes milion hektarů, píše BBC s přirovnáním, že je to polovina Walesu. Na první pohled běs a hrůza, ale česky ilustrativnější srovnání už tak šílené není – je to necelá plocha Středočeského kraje. Na celou EU! A co se týče Španělska a Portugalska, je to necelé 1 % území celého Iberského poloostrova.

Mediální pokrytí i následné reakce na zprávy o lesních požárech trpí často syndromem „pohledu z okna“. Nebo spíš „pohledu na obrazovku“: Vidíme kouř a plameny. Zničená lidská sídla, sady a háje, dovolenková letoviska. Zoufalé obličeje. Jako by byla celá jižní Evropa v ohni. 

Situaci nikterak neulehčuje neustálé šermování klimatickou změnou, které se u každé takové zprávy zmiňuje jaksi automaticky. Asi jako u blackoutů Green Deal.

Pohled z větší dálky (výšky) pomocí satelitů ale ukazuje jinou, mnohem klidnější situaci.

Vznícení požáru je sice relativně jednoduché, ale příčiny, které vedou k velkoplošnému rozšíření ohně, jsou komplexnější a nemají jedinou příčinu. Jakkoli je fakt to, že za všechny požáry mohou dnes v drtivé většině lidé – (ne)přímo i (ne)úmyslně.

Pro objektivnější náhled i vhled existuje dnes naštěstí několik užitečných nástrojů. Přehled probíhajících požárů i pravděpodobnost jejich vzniku můžete sledovat na portálu EFFIS – Evropském informačním systému lesních požárů.

Globální pohled přináší GWIS, kde jsou opět shromážděna data nejen o aktuálně hořících oblastech, ale na základě podrobných map s typy porostů, předpovědí počasí podle různých modelů a dalších kritických údajů vidíte i míru rizika.

Navzdory všem jistě děsivým záběrům ze Španělska, Řecka, Bulharska či Turecka z letošních prázdnin je rok 2025 co do četnosti a celkové spálené plochy (pod)průměrný. Proč tedy máme pocit, že se na nás hrozí požár vyvalit, i když si otevřeme lednici – nebo si pustíme zprávy?

Dánský statistik Bjørn Lomborg, červený hadr na všechny klimatické aktivistické býky, to připisuje CNN efektu, který pohání „katastrofické porno“. Právě on jako jeden z prvních upozornil na nesrovnalosti mezi mediální prezentací letošních požárů a podrobně odzdrojovanými statistikami na výše zmíněném portálu GWIS – Globálního informačního systému o lesních požárech, kde se scházejí údaje jak od lokálních hasičských sborů, tak od satelitních systému jako Copernicus či NASA.

Pocit letošní „bezprecedentnosti“ tedy nevznikl z celkového množství požárů, ale daleko více z toho, kde hořelo – blízko lidských obydlí či v turisticky oblíbených destinacích. 

Ale také na místech, která již dlouhou dobu zažívají úpadek – vylidňování rurálních oblastí a absenci kdysi tradičního managementu zemědělské či lesní krajiny. Laicky řečeno zde narostlo takové množství biomasy přestavující ideální palivo, že byla jen otázka času, kdy to „blafne“.

Klimatická změna jistě hraje významnou roli – ani ne tak kvůli o pár stupňů vyšší teplotě, ta „zápalná“ je fyzikálně pořád stejná. Jde hlavně o delší období sucha a silnější větrné proudění, což jsou faktory hrozící vytvořit z lokálně omezeného a zvladatelného požáru katastrofu větších měřítek. 

Daleko významnější roli ale hraje člověk. Mnohdy i tím, že ji už nehraje jako kdysi. Kdysi bývalo vypalování suché trávy a přerostlých křovin běžnou praxí. Dnes je to ve většině zemí zakázáno a trestáno. Přitom právě častějším lokálním spalováním by se dalo předejít hrozivějším následkům. 

Kdysi se také krajinou cíleně „potulovalo“ mnohem více dobytka spásajícího všechny formy biomasy. S vylidňováním venkova ale krajina utěšeně zarůstá. To samé platí už dlouhou dobu i o lesních porostech, kam se dříve chodívalo „na klest“ – tuhle kdysi běžnou praxi dokládá „bába s chroštím“, prastará mariášová karta.

Dnes navíc do přírodní krajiny vstupuje v daleko větší míře člověk a buduje si v ní svá sídla, aniž by promyšleněji dbal o management svého okolí. Vytváří tak daleko víc ohnisek tzv. WUI (Wild Urban Interface). Aniž by si byl vědom toho, že katastrofy včetně požárů jsou přirozenou součástí fungování všech pozemských ekosystémů. (Některé rostlinné druhy se na oheň nejen že těší, zbaví je totiž okolní konkurence, ale třeba eukalyptus jej dokonce dokáže – díky tomu, že kapky jeho smoly vytvářejí zápalnou čočku – i sám zažehnout.)

Jenže člověk nejen že nerespektuje „zákony divočiny“, ale mnohdy se „přírodu“ snaží imitovat i ve svém bezprostředním okolí – asi nejnázornější ukázkou budiž aleje, háje i solitéry vysokých palem – jejich rozvětvené vějíře jsou perfektním a těžko hasitelným zápalným zdrojem.

Dokonalým příkladem je Austrálie. Pamatujete na katastrofální „černé léto“ 2019–2020, kdy kontinent protinožců sužovaly bezprecedentní požáry? Média to tehdy prezentovala jako přímý důsledek klimatické změny. Od té doby je ale ticho po pěšině. 

Proč? Protože shořelo, co mohlo. A klimatický cyklus se překlopil do fáze La Niña, která přinesla vydatné deště a dramaticky snížila riziko požárů. Jenže díky tomu došlo k dalšímu růstu vegetace a v buši se už nahromadilo možná ještě více paliva než před rokem 2019. A nyní, s návratem horkého a suchého cyklu El Niño, varují experti, že Austrálie čelí možná ještě větší hrozbě než před pěti lety. 

Ukazuje to, že bez aktivního managementu – jako je třeba preventivní řízené vypalování – se katastrofy budou nevyhnutelně opakovat. Byť jde o jevy, které krajině vlastně nijak zásadně neškodí. Škodí lidem, resp. lidskému osídlení zakusujícímu se do divočiny. Ale skrze něj pak i do hustěji osídlených urbánních oblastí, kam by se jinak oheň nerozšířil.

Hrozivá čísla v grafech znázorňují i oxid uhličitý uvolněný při těchto požárech do atmosféry. S tím, že coby skleníkový plyn dále prohlubuje klimatickou změnu. 

V tomto případě je třeba mít na paměti jednu zásadní věc: CO₂ uvolněný do atmosféry během požárů je ten, který shořelé porosty „vysály“ fotosyntézou z atmosféry během svého předchozího života, tedy pár (max. desítek) let. A jejich potomci ho zase promptně spotřebují. V tomhle případě je cyklus velmi krátký, na rozdíl od fosilních paliv, z nichž se spalováním uvolňuje oxid uhličitý starý (sta)miliony let.

Debata o lesních požárech se nesmí stát rukojmím klimatické politiky. Svalovat veškerou vinu na klimatickou změnu je nejen fakticky nesprávné, ale především nebezpečné. Odvádí to naši pozornost, zdroje a politickou vůli od praktických, ověřených a dostupných řešení. 

Neexistuje univerzální řešení v tradičně rizikových oblastech jako australská buš, lesy severní Ameriky nebo ruské Sibiře či porosty v evropském Středomoří (ve vlhkých tropech to logicky příliš nehrozí). 

Ve střední Evropě zase máme problém se stejnodruhovými a stejnověkými porosty, mnohdy nepůvodními, jak ostatně ukázal před pár lety požár v Českosaském Švýcarsku. Třebaže uměle (nedbalostně) zažehnutý, ohrožující i lidské životy (viz výše zmíněný fenomén WUI), nakonec podle všeho pro celou oblast veskrze očistný a prospěšný. 

Samozřejmě lehce se to řekne a zní to jako povýšená hraběcí rada (navíc od někoho, kdo chodí do lesa se psem na houby, borůvky a klestí...), ale protipožární ochrana lesů je podle všeho spíše než o klimatické změně o racionální debatě založené na datech z oborů typu ekologie a historie.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.