Donald Trump je ve funkci rok. A je to jízda jako na horské dráze

Přesně před rokem, 20. ledna 2025, se Donald Trump ujal úřadu a po čtyřletém intermezzu nastoupil do svého druhého funkčního období – a snad aby nebylo žádných pochyb o tom, že to bude pořádná jízda, již krátce po nástupu naznačil, že by nemuselo být období poslední. 

Své první dny v úřadě zahájil smrští exekutivních příkazů, jež jako by měla naznačit, že staronový prezident se bude čím dál méně ohlížet na ústavní omezení. Toto skutečně po celý rok důsledně naplňoval a jeho nedávná slova, že jediným, čím se bude řídit při nařizování vojenských úderů, je „jeho vlastní morální úsudek“, představuje vlastně dovršení tohoto trendu. 

V prvním funkčním období Trump hodně bojoval se soudy; ty mu okamžitě rušily i jeho exekuční příkazy vydané před rokem, nicméně americký prezident, zdá se, dokázal přes ministryni spravedlnosti vytvořit na soudy takový tlak, že rezistence slábne. A nejen rezistence: zatímco v předchozím mandátu Trump se soudy jen bojoval, nyní je používá sám k boji proti svým kritikům a oponentům.

Při svém loňském nástupu do úřadu sliboval reformu ekonomiky, snížení federální byrokratické zátěže, přísnější imigrační politiku a obecnou proměnu americké kultury, zejména pokud se týče woke ideologie. Po všem existovala v americké společnosti poměrně značná poptávka, což se ostatně odrazilo i na jeho jasné výhře v prezidentských volbách. 

Nízká popularita (podle průzkumu Reuters/Ipsos z minulého týdne hodnotí Trumpa v úřadu pozitivně pouhých 41 % Američanů, což je celkem nízké procento) napovídá, že minimálně během prvního roku se to Donaldu Trumpovi nepodařilo.

Zde se nabízí srovnání s jeho prvním funkčním obdobím – ani v něm nebyla nouze o bizarní momenty a vyjádření, nad nimiž zůstával rozum stát. Nicméně celkově a z odstupu se Trumpovo první prezidentské působení jevilo tak, že reálný výsledek byl výrazně lepší než umělecký dojem. Trump dělal chyby, ale jeho instinktivní pojetí politiky (jak to pojmenoval Ivan Krastev) leckdy slavilo úspěch, například při urovnání některých mezinárodních sporů. 

O druhém funkčním období to patrně říct nepůjde. Jako jeden z důvodů se nabízí to, kým se obklopil: namísto politicky zkušených a umírněných politiků a úředníků dal přednost lidem, jejichž jedinou kvalifikací je loajalita a „ulítlé“ názory: Hegseth, Kennedy, Noemová. A netýká se to jen lidí na vysokých postech v administrativě, nýbrž i v úřednickém aparátu.

Pokud tedy jeho voliči protestovali proti tomu, co vnímali jako „deep state“, dostalo se jim dost nevalné náhrady: namísto profesionálního aparátu je tu banda amatérů a pošuků.

Co se ekonomické stránky týče, je situace dvojznačná. Na jedné straně jsou ekonomické ukazatele jako HDP či nezaměstnanost – a v nich si Amerika vede neobyčejně dobře, zejména růst HDP (4,3 % ve třetím čtvrtletí roku 2025) a nízká nezaměstnanost působí impresivně. Analytici navíc předvídají, že rok 2026 se pro Spojené státy ponese ve znamení silného ekonomického růstu. 

Nicméně lidé nevolí prezidenta kvůli číslům, ale kvůli svému blahobytu, kvůli „peněžence“. V tomto ohledu Trumpova vláda moc velké úspěchy nezaznamenala: Američané si dále (možná čím dál víc) stěžují na nedostupnost zdravotní péče, ceny bydlení a jídla – jak ukazuje následující graf (index inflace cen potravin).

Dalším velkým tématem je bezpečnost. Tady Trumpova administrativa moc práce neudělala. Spíše se uchylovala ke spektakulárním gestům v podobě vysílání Národní gardy do měst, která vnímala jako problematická (čistou shodou okolností šlo o města pod správou demokratů). O nějakém systematickém řešení lze mluvit těžko. 

Ostatně s bezpečností a výběrovým nasazováním sil na území USA je spojena i otázka paramilitární organizace ICE, o níž tolik mluví v poslední době. Do této organizace bylo za poslední rok nabráno dvanáct tisíc, často naprosto nekvalifikovaných (mnohdy i diskvalifikovaných) lidí a její rozpočet na roku 2026 je o miliardu dolarů vyšší než FBI (FBI zhruba 10 miliard, ICE 11 miliard) – tento nepoměr mluví za všechno. 

Nelegální migrace samozřejmě problém je (jako všude ve vyspělém světě), ale rozhodně to není problém, jenž by byl závažnější než zločinnost, nemluvě o dalších kontroverzních stránkách fungování tohoto úřadu. Při pohledu na nasazování Národní gardy a nověji ICE do demokratických enkláv se nelze ubránit dojmu, že nejde o snahu řešit nějaký problém, ale vyprovokovat opozici, aby bylo možné použít zákon o povstání.

Zhruba v půli roku vyrazil Donald Trump na tažení proti univerzitám, zejména těm elitním, které vnímá jako bašty antisemitismu a levičáctví. Na druhou stranu seškrtání grantů postihlo obory, které s ideologií nemají vůbec nic společného (třeba medicínu), a redukce počtu zahraničních studentů postihla menší univerzity a obecně měla negativní dopad na kvalitu a dostupnost vyššího vzdělání ve Spojených státech. 

Kritici poukazují na to, že poslední novela vysokoškolského zákona je z roku 2008 a potřebuje nutně aktualizovat – Trumpova administrativa se této aktualizaci podle nich ani nepřiblížila.

Už před prezidentskými volbami bylo jasné, že ať už bude zvolen kdokoli z pretendentů, nebude mít v zahraniční politice nějak extra blízko k Evropě. 

Demokratická kandidátka Kamala Harrisová nikdy v Evropě nebyla a se starým kontinentem neměla žádná pouta. Donald Trump má sice už druhou evropskou manželku a jeho rodina původně z Evropy pochází, nicméně hnutí MAGA jasně deklarovalo, že ho Evropa nezajímá. 

Přesto mnozí věřili, že zejména rodinná pouta by Trumpa mohla vést k jisté náklonnosti vůči starému kontinentu a především k vyřešení konfliktu na Ukrajině. Nic z toho se ale nestalo a dění posledních týdnů ukazuje, že jediným poutem amerického prezidenta k Evropě byla touha po Nobelově ceně za mír.

Hodně se mluvilo o tom, že Trump potřebuje Evropu probrat, aby se vojensky vzchopila. To se mu skutečně povedlo a snad všechny evropské státy si nyní uvědomují potřebu starat se víc o vlastní bezpečnost; nicméně jeho hlavní motivací to rozhodně nebylo. Jak dokládá zveřejněná Národní bezpečnostní strategie, jeho cílem je Evropu, tedy zejména EU, rozkládat.

S válkou na Ukrajině, kterou chtěl původně ukončit do 48 hodin po svém nástupu, se mu nepodařilo udělat vůbec nic. Maximálně ze sebe před ruským prezidentem udělal šaška a evropské spojence přesvědčil, že se na něj nemohou spolehnout. Jeho opakovaně měněný názor, kdo že vlastně může za to, že konflikt neutichá, jistě vejdou do dějin jako příklad zvláštního politického eskamotérství.

Neúspěch v jednání o míru na Ukrajině snad mělo zakrýt dobrodružství ve Venezuele. Americká armáda zajala diktátora Madura a dopravila před soud v USA, nicméně změna režimu stejně neproběhla. Angažmá ve Venezuele se tak jeví jako další gesto – nepromyšlené a vposledku vyznívající do ztracena; navíc učiněné za cenu pošlapání mezinárodního práva, které se Spojené státy a Západ většinou (alespoň na oko) snažily respektovat.

Nejhořčejší pilulku však svým zahraničním stoupencům připravil v posledních týdnech, kdy začal stupňovat své požadavky na získání Grónska. Naplno se ukázalo, jak liché byly nejrůznější teorie, co na Trumpa „platí“. Očividně na něj nezabírá ani ideová blízkost, ani dobré osobní vztahy. 

Dobré osobní vztahy měl Trump s finským prezidentem Stubbem – ani to mu nezabránilo uvalit na Finsko další cla; totéž platí o vztahu s britským premiérem Startmerem, který se k Trumpovi přimkl k nevoli většiny vlastní strany a dokonce mu zařídil druhou státní návštěvu v Británii – nic z toho se teď nepočítá. 

Přesto někteří v Evropě ještě doufají, že v jejich případě by se mohl Donald Trump slitovat: to je případ českého premiéra, který odmítl podpořit spojence zasažené novými cly, anebo opozičního britského politika Nigela Farage, kterého zpráva o clech tak zaskočila, že včera ráno odmítal komukoli na cokoli odpovídat… snad aby moc „nezabrušoval“.

Aby toho nebylo málo, na výročí svého nástupu do funkce do toho americký prezident šlápl ještě víc – je vševypovídající, že terčem jeho nejnovějších výpadů na sociální síti Truth Social se stala Velká Británie: země, která se dlouho těšila výsadnímu postavení a přízni Spojených států a jejíž premiér – za vysokou politickou cenu – reagoval na oznámená americká cla výzvami ke klidu a neoplácení. 

Namísto toho Trump svou rétoriku šponuje takovým způsobem, až se vnucuje otázka, zda sám neujíždí na nějaké z těch ilegálních substancí, proti jejichž pašování do USA tolik bojuje.

I přes nízkou oblibu doma, chaotické působení ve světě a řeči o možném impeachmentu po listopadových volbách by však bylo pošetilé se domnívat, že Donald Trump je po prvním roce v úřadě nějak oslaben. Naopak, je nejsilnějším americkým prezidentem od třicátých let, konkrétně od vlády demokratického prezidenta Roosevelta. Roosevelt díky pohodlné většině v Kongresu úspěšně rozšiřoval svou moc podobně, jako to činí Trump dnes.

Z evropského pohledu je třeba mít na paměti, že kroky, které Trump činí a které v nás vzbuzují pochopitelné rozhořčení či odpor, stále nevadí velké části americké společnosti. 

Lidová nespokojenost – pokud pomineme protesty proti řádění ICE v některých městech – primárně vychází z vysoké inflace. Ta vadí mnohem víc než soudní pronásledování oponentů či zneužívání úřadu k vlastnímu obohacení (mimochodem, Donald Trump též rozjel vlastní řadu merchandise). Amerika se příliš neliší od ostatních zemí. Jen je největší a nejmocnější.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.