KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Prezident Spojených států přiletěl i s první dámou do Spojeného království. Jde o jeho druhou státní návštěvu této ostrovní země, která by za „normálních“ okolností byla vnímána jako bezprecedentní projev vzájemného respektu a potvrzení výjimečného pouta mezi oběma státy. Tentokrát je však situace výrazně odlišná.
Vzájemná jednání mohou zůstat ve stínu jiných, pro vlády obou zemí nepříjemných událostí. Nutno dodat, že hrozící diplomatické fiasko je výsledkem kombinace více faktorů, v nichž ani jedna strana není bez viny.
Zatímco Donald Trump navštíví „starý kontinent“ jen krátce poté, co stanovil nesplnitelná ultimáta vedoucí k uvalení amerických sankcí na Rusko, britský premiér Keir Starmer čelí zdrcující kritice za svou roli v kauze Petera Mandelsona – britského velvyslance v USA s úzkými vazbami na zesnulého finančníka a odsouzeného sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina.
Chce být jako Reagan, je jeho pravý opak
Když Donald Trump přicestoval do Británie, bylo mu nabídnuto přenocování na hradě Windsor – výsostného symbolu anglické monarchie, který už bezmála tisíc let slouží jako sídlo panovníka. Po Pražském hradě jde o druhý největší obývaný hrad na světě.
Takto velkorysého gesta se v minulosti dostalo hlavě státu ve funkci prezidenta jen jednou – Ronaldu Reaganovi v roce 1982. Přitom Trump se svou zálibou být středem pozornosti se často a rád přirovnává právě ke svému republikánskému předchůdci z konce studené války. Svou zahraniční politiku rámuje v duchu reaganovského hesla „Peace through Strength“ („mír skrze sílu“).
Jenže jeho politické proklamace mají k současné realitě daleko. V mnoha ohledech jsou přesným opakem postojů a činů, které Ronald Reagan vůči Evropě zastával a realizoval.
Zatímco Reagan se do historie zapsal jako silný zastánce transatlantického partnerství, Trump se vytrvale vyhýbá otevřené kritice Ruska. Tam, kde Reagan před 43 lety volal po rozmístění amerických raket středního doletu jako odstrašení proti střelám SS-20, Trump dnes činí zoufalé kroky – jen aby nemusel naplnit vlastní tvrdá ultimáta vůči Moskvě.
Alibi za nesplněné sliby
Postoj Bílého domu k Rusku zůstává neměnný a bytostně proti-reaganovský: Trump slibuje, že mír je na dosah, aby se nakonec sám přesvědčil, že jej Putin opakovaně ztrapňuje. Následně vyjadřuje zklamání a hrozí sankcemi, které však nikdy nerealizuje. Navzdory své neschopnosti zastavit válku, zařídit příměří a natož prosadit trvalý mír, se Trump vrací na začátek, aby k údivu vlastních lidí zopakoval argumenty, které nahrávají kremelské propagandě.
Proč tak činí, zůstává předmětem vášnivých debat. Poslední z řady iniciativ Bílého domu, která zanechala evropské spojence v údivu, se objevila na účtu Donalda Trumpa na síti Truth Social. Zde publikoval dopis, v němž navrhuje uvalení „rozsáhlých sankcí“ na Rusko – ovšem s jednou podmínkou: členové NATO musí přestat nakupovat ruskou ropu, která financuje válku na Ukrajině.
Na první pohled to zní rozumně. Proč by měli Evropané udržovat rozkládající se ruskou ekonomiku nad hladinou? Ve skutečnosti je však Trumpův návrh dalším rafinovaným způsobem, jak se konfrontaci s Putinem vyhnout.
Neslučitelné cíle politiky „America First“
Trpkou ironií je, že dva největší importéři ruské ropy v Evropě jsou Maďarsko a Slovensko – vlády, které ostentativně hájí zájmy Ruska. Ba co víc, odvolávají se při tom na principy Trumpovy „MAGA“ politiky.
Stejný argument platí i pro Turecko – dalšího klíčového importéra ruské ropy z řad NATO. Ankara dlouhodobě prosazuje zahraniční politiku, která je západním hodnotám na hony vzdálená. Levná ruská ropa je pro „vládce nad Bosporem“ příliš velkým lákadlem, než aby se jí vzdal.
Stejně neudržitelná je i ekonomická politika „America First“. Trump požaduje, aby se evropští členové NATO připojili k americké obchodní válce vůči Číně, čímž by oslabili její vliv na Rusko. Jenže co by Evropany mělo k takovému kroku motivovat? Byl to právě Trump, kdo vůči evropským partnerům uvalil cla, která mají na vzájemnou obchodní výměnu výhradně negativní dopad.
Stává-li se americký trh méně výhodným, obchodníci a investoři logicky hledají alternativy – včetně Číny, Indie či jiných regionů. Trump volá po spolupráci, ale současně své tradiční spojence trestá. To nedává smysl.
Past vlastní politiky
Je si Trump vůbec vědom, že jeho politika je postavena na vzájemně si protiřečících, neslučitelných cílech? Čistě teoreticky je možné, že vůbec neví, co dělá – a že lidé kolem něj nejsou schopni či ochotni dát mu kritickou zpětnou vazbu. Amerika se tak zamotává do vláken vlastní pavučiny, z níž se bude těžko dostávat.
Je však také možné, že Trump naopak velmi dobře ví, co dělá – ale už nemá kam ustoupit. Nesnáší kompromisy, pokud jde o „americké zájmy“. Pokud by se jich vzdal, ztratil by tvář. Od svého nástupu do Bílého domu snil o nové celní politice, která napraví domnělé nespravedlnosti a učiní Ameriku „znovu velkou“. Už to začíná přinášet výsledky – byť ne ty, které si představoval.
Trumpův „podmíněný“ návrh na sankce, s nímž přijíždí do Británie, je třeba hodnotit kriticky. Neřeší podstatu problému. Trump si podle všeho vytváří alibi pro další nečinnost – vše, jen ne silovou politiku, kterou svého času prosazoval Ronald Reagan. Bílý dům může tvrdit, že nabízí tvrdý proti-ruský postup, a zároveň si být jistý, že k němu nikdy nedojde.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
