KOMENTÁŘ PETRA DIMUNA | Je pondělí 25.února brzo ráno. Obvinění v případu podezření z korupce ve Fakultní nemocnice Motol buď teprve shánějí obhájce, anebo jsou účastni domovních prohlídek a zatím si pročítají desítky stránek dokumentů od policie. V ten okamžik už však weby Odkryto.cz, DeníkN a Seznam z těchto dokumentů citují a popisují detailně role jednotlivých aktérů případu. Tedy tak, jak to vidí policie. A minimálně měsíce to nebude jinak, protože na část obviněných je uvalena vazba a ti ostatní byli zavázáni mlčenlivostí.
Presumpce neviny je zásada trestního a přestupkového řízení, která je obsažena hned v několika právních dokumentech. Ve všeobecné deklaraci lidských práv OSN, v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod a v české i evropské Listině základních práv a svobod.
Už jen to by samo o sobě mělo postačovat, aby byla pro trestní řízení a jeho aktéry maximou. Nicméně tato zásada se explicitně promítá i do trestního řádu, podle něhož platí, že „dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“
Díky indiskreci policie, státního zástupce či obhájce, kteří informace z neveřejného trestního řízení běžně poskytují třetím osobám na straně jedné, a novinářům, kteří nekriticky přetiskují v honbě za čteností policejní verze „příběhu“ na straně druhé, je ovšem tato zásada v České republice zcela popřena.
Minulý rok takové obecné porušování zákonnosti trestního řízení v ČR dokonce konstatoval v jednom svém rozhodnutí i Nejvyšší soud. Ten v případu – mimochodem už roky vyšetřovaným těmi stejnými policisty, kteří jsou u všech „mediálních kauz“ stižených únikem – sáhl k mimořádné věci: zrušil totiž rozhodnutí státního zástupce ještě v přípravném řízení. A to z důvodu, že porušování presumpce neviny je v ČR „běžným standardem“.
„Uvedený výjimečný zásah na základě mimořádných opravných prostředků může být na místě bez ohledu na to, že rozhodnutí státního zástupce nemá pro obviněného konečné a neměnné důsledky, neboť jím skutečně není a ani nemůže být předjímán výsledek přípravného řízení, stejně jako, že zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání neříká, že obviněný je pachatel.
Je však třeba také zohlednit to, že výše uvedené východisko založené na privilegování zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí nebere žádným způsobem do úvahy zátěž, kterou představuje trestní stíhání vedené proti takovému obviněnému, a to bez ohledu na to, že z podstaty věci určované stadiem trestního řízení a povahy usnesení o zahájení trestního stíhání je zásada presumpce neviny formálně respektována.
Takto uplatňovaná východiska pak je nutno do jisté míry vnímat jako akademická tvrzení, neboť v praxi a reálném životě je z pohledu dotčeného obviněného porušování této zásady (presumpce neviny) běžným standardem, zejména pak u mediálně sledovaných kauz, či těch kauz, u kterých již přípravné řízení trvá v řádech několika let,“ uvádí se na vysvětlenou ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud.
Nejvyšší soud konstatoval, že v ČR je „porušování zásady presumpce neviny běžným standardem“. Co už je třeba slyšet horšího?
Jednoduše řečeno: protože dochází k masivnímu porušování zásady presumpce neviny prostřednictvím dlouhodobé medializace neveřejných informací z trestního řízení, považoval Nejvyšší soud za nutné toto zohlednit a mimořádně to „napravit“ svým rozhodnutím.
Pokud by chtěli politici, kteří se bojí nepřízně novinářů-únikářů, důkaz o tom, že je to problém reálně ovlivňující zákonnost trestního řízení, tady je. Znovu opakuji: Nejvyšší soud konstatoval, že v České republice je „porušování zásady presumpce neviny běžným standardem“. Co už je třeba slyšet horšího?
Jde již tedy prokazatelně o vadu v systému, který nemá nástroje, jak zabránit porušování práv daných mezinárodními smlouvami, Listinou základních práv a svobod i trestním řádem.
Všechny případy, které provázely úniky z trestního řízení ve fázi před konáním soudu, přitom spojuje několik věcí: téměř vždy jsou u nich ti stejní policisté, povětšinou bývá případ dozorován Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a adresáty úniků bývají i ti samí novináři.
I průběh bývá totožný: média přinášejí verzi policie s intimními detaily, které se týkají osobních a majetkových poměrů obviněných. Nemluvě o detailech typu kokain v jistých partiích a podobně, které nemají s věcí nic společného, ale rozhodně to zajímá právě novináře.
To o obviněných ve veřejnosti vytváří ještě před konáním soudu negativní obraz, který má destruktivní dopad i na jejich nejbližší okolí. Orgánům činným v trestním řízení to sice usnadňuje práci, když se podaří některé z nich tzv. zlomit ke spolupráci. Avšak je zde čím dál tím větší počet případů, které skončily u soudu zproštěním.
A díky nezákonným únikům léta budovaný mediální obraz učinil z rozhodnutí soudů v podstatě cár papíru. Protože nejen v Čechách platí to, co už napsal Jaroslav Hašek ve Švejkovi: To je syn toho zabitýho, to musí být taky pěknej lump!
Nemluvě o tom, že pokud by tak opravdu cíleně pracovali policisté či státní zástupci, tedy že by v podstatě vedli mediální obžalobu, je to porušení již v úvodu zmíněných právních předpisů. V demokratickém právním státě, který ctí zásadu presumpce neviny, by šlo v podstatě o zneužití pravomoci, která by měla být trestána minimálně koncem kariéry ve státních službách.
Je čas přijmout právní úpravu, která konkrétně a bezvýhradně zakáže poskytování informací z přípravné fáze trestního řízení.
Tady ale bohužel narážíme na další problém, kterým je nápadná neschopnost orgánů činných v trestním řízení takové úniky vyšetřit. Vždy jsou totiž načasovány na okamžik, kdy dokumenty obdrží obhájci obviněných. To pak vede povětšinou k závěru, že to tedy mohli (rozuměj museli) být advokáti.
A pokud už k vyšetřování dojde, dozor nad Generální inspekcí bezpečnostních sborů vykonává státní zastupitelství, které se na úniku mohlo vědomě či nevědomě podílet a je zde tedy spíše zájem zamést věc pod koberec. Výsledkem je, že dodnes nebyl nikdo z vynášení informací usvědčen.
Ze všech těchto důvodů je čas, abychom přijali právní úpravu, která konkrétně a bezvýhradně zakáže poskytování informací z přípravné fáze trestního řízení. Tak, jak po tom volá i náměstek evropské veřejné žalobkyně Petr Klement.
„Zveřejnění takových informací neprospívá nejen jim, ale především samotnému vyšetřování. Česká republika je přitom jedním z mála členských zemí EU, kde úmyslné zveřejnění takových informací není trestné. Slabým místem je právě okamžik zahájení trestního stíhání, kdy je usnesení rozesláno mnoha subjektům. Osobně se kloním k absolutnímu zákazu poskytování informací z přípravného řízení. Příslušná zákonná iniciativa je však především na Ministerstvu spravedlnosti. Pokud by k ní došlo, bude to ku prospěchu vyšetřovaných osob, svědků i kvalitě vyšetřování,“ uvedl na dotaz Petr Klement.
Podle něho je současná česká úprava nedostatečná, přičemž problémem je podle něho i již zmíněná vymahatelnost daného ustanovení.
V případech, jako je probíhající vyšetřování možné korupce ve Fakultní nemocnici Motol, vidíme doslova masakr právního státu motorovou pilou.
Někdo z aktérů trestního řízení porušuje zákony, aniž by mu hrozil jakýkoliv postih. Ničí už dopředu pověst dosud nevinných lidí, životy jejich blízkých a snižuje roli nezávislých soudů a hodnotu jejich rozhodnutí. Činí tak vědomě a dlouhodobě, s cílem získat pro sebe výhodu. Může to být advokát, státní zástupce i policista, ale podílí se na tom i novináři, kteří v podstatě takový únik „legalizují“.
Účinný mechanismus, jak tomu předejít, neexistuje; škody jsou přitom viditelné, minimálně ve výši odškodnění za nezákonná trestní stíhání. Je proto načase zvolit řešení, které poskytování informací z trestního řízení postaví zcela mimo zákon.
Pokud policie označuje jednání obviněných v případu Motol za „dlouhodobé parazitování na veřejných zakázkách“, pak v případě úniků jde o dlouhodobé parazitování na právním státu a jeho zásadách.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
