KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky – zní slavný citát jednoho zoufalého ruského politika. V českém prostředí by ho šlo pozměnit: Nemysleli jsme vůbec, a doufáme, že to dopadne jako vždycky. Status umělce je paskvil, o kterém se bude hodně mluvit. Ale to je asi tak všechno.
Vlastně už se o něm mluví. Opoziční politici a někteří novináři si ho ani nepřečetli, a hned začali vykřikovat, jak bude stát rozhazovat a rozdávat peníze „neúspěšným umělcům“. To bude jistě znít jako libá hudba všem buranům, jejichž znalost hudební tvorby končí u Skákal pes a z literatury četli naposledy Ferdu Mravence.
Představitelé vlády budou právem vysvětlovat, že tak to rozhodně není. Jenže si sami naběhli na vidle. To bohužel není všechno.
Z druhé strany, tj. ze strany lidí pracujících v kultuře (v Česku je to skoro čtvrt milionu lidí – potenciálních voličů) bude vláda čelit kritice, že zákon je plodem nekompetentnosti – a na to se bude odpovídat mnohem hůř. Potenciální volič totiž od pravicové vlády očekává především vysokou míru kompetence.
Přiznání jako polehčující okolnost?
Zcela bizarní je to, že selhání přiznávají sami představitelé vládní koalice. A to zcela otevřeně. Například Pavel Svoboda, poslanec za TOP 09 v rozhovoru pro Český rozhlas bez okolků přiznává, že status umělce je „úplný nesmysl“ – potěmkinovská vesnice, která nikomu nepomůže, spíše uškodí.
Ve stručnosti shrnuto: status umělce chtěla EU, přijmout ho se zavázala Babišova vláda, díky tomu jsme dostali 170 miliard po covidu, tak jsme „na oko“ něco přijali, i když to nikomu nepomůže.
Upřímnosti je třeba si cenit. Jenže není tohle trochu moc? Natvrdo ve volebním roce prohlásit, že jsme přijali něco, co je „úplný nesmysl“, který ve výsledku nikomu neprospěje?
Dotace pro umění?
Pozastavme se nejprve u dotování kultury. A řekněme zcela jasně, že finanční objem prostředků směřujících do kultury je zoufale nedostatečný. Jistě, v ideálním světě by nebyly žádné dotace, umění i vzdělání by bylo sponzorováno mecenáši, řada lidí by se uživila prodejem plodů své umělecké práce – jen bychom pak už asi nemluvili česky, protože na tak malém trhu, jako je Česko, by se třeba slovesné umění nemělo šanci uživit.
Jenomže v ideálním světě nežijeme. Žijeme ve světě masivního přerozdělování, přičemž jeho míra bude bohužel pravděpodobně ještě sílit. Je vrcholem ironie, že proti dotacím na kulturu brojí stoupenci politiků, kteří násobně vyšší miliardové dotace pobírají na svůj ziskový byznys – například Andrej Babiš nebo Zdeněk Jandejsek.
Obrovské dotace pobírají i ziskové průmyslové firmy (po covidu třeba Škoda Auto). A ne o všech těchto subjektech se dá říci, že by dotace používaly na podporu zaměstnanosti – maximálně na podporu agentur, které sem vozí mizerně placenou zahraniční pracovní sílu.
Podpora kultury, která v Evropě tvoří zhruba 4 až 5 procent HDP (ale sem nejsou započítány zisky z turismu, pro který je kultura významným lákadlem), se samozřejmě nevyčerpává jen ekonomickou stránkou věci. Kultura je základem každé společnosti. Funguje jak směrem dovnitř, tak ven (kulturní diplomacii a vývozu kultury se budu věnovat jindy).
Je samozřejmě na každém státu, nakolik si své kultury cení a jakou formu podpory zvolí. Není náhodou, že kultura je velmi úzce spojená se vzděláním. To jako prioritu zdůrazňuje prakticky každá vláda – a každá vláda doufá, že se to jaksi udělá samo. Zde je nicméně třeba dodat, že ministr Baxa se v tomto ohledu snaží, seč může, a že podpora z jeho strany je viditelná. Což bohužel nic nemění na tom, že status umělce se prostě nepovedl.
Návrh na legislativní ukotvení statusu umělce jsme předložit museli. Minulá vláda z něj totiž udělala povinnou součást Národního plánu obnovy. Bez celospolečenské diskuse, bez přemýšlení o dopadech na státní rozpočet, bez hlubšího rozmyslu
— Martin Baxa (@MartinBaxa2) April 25, 2024
Co vlastně status umělce je a co není?
„Status umělce“ je součástí zákona o některých druzích podpory kultury. V žádném případě to není státní renta. Status zavádí systém podpory umění formou stipendií a grantů, přičemž ročně chce na všechna umění formou této podpory rozdělit něco kolem 120 milionů.
Stát kulturu podporoval formou grantů a stipendií i dosud. Nyní je novinkou to, že lidé usilující o takovou formu podpory musí projít administrativním procesem zařazení do registru umělců, a pak teprve můžou (byrokraticky složitě) o podporu žádat.
Ve srovnání s jinými zeměmi EU se tak česká vláda omezila na zvýšení byrokracie a zavedení registru. Je to škoda.
U špatného názvu všechno začíná
Status umělce se ani povést nemohl. Politika je často uměním správného pojmenování. A horší název než „status umělce“ skutečně vymyslet nešlo. Jedněm bude asociovat všechny ty zasloužilé a národní umělce, tedy vyznamenání udělovaná totalitním režimem, jiným zase zmíněné rentiéry z úvodu článku.
Není to banalita. Od názvu se odvíjí nejen vnímání této úpravy, ale i vše ostatní: třeba zavedení registru, který poslanec Svoboda – coby ředitel pardubické komorní filharmonie a sám člověk působící v kultuře – označuje za „naprostý nesmysl“.
„Status umělce“ je víc než cokoli jiného promarněná příležitost.
Spíš než vytváření registrů a nejrůznějších byrokratických mechanismů měla nová zákonná úprava usnadnit život lidem podnikajícím v kultuře. To se bohužel nestalo.
Paradoxně zde úplně nešlo o peníze. To zdůrazňuje i Michala Marková v textu zveřejněném na webu Obce překladatelů. Právem zdůrazňuje, že coby představitelka obce čekala nějakou odbornou diskusi a reflexi námitek z profesní komunity. Zjevně marně.
Jeden příklad za všechny: kdysi v minulosti se Obec překladatelů pokusila doporučit minimální cenu za knižní překlad. Obratem čelila ze strany státních orgánů obvinění z kartelové dohody a hrozbě výrazného finančního postihu. Vyřešit nějak tohle by stát nestálo ani korunu.
Horší než dřív – a nepochopitelné
Velmi kriticky se k novince vyjádřil na Facebooku i překladatel Viktor Janiš (citát: FB Viktora Janiše). Poukazuje zejména na to, že nová úprava znemožní přístup k některým formám podpory, která byla sice skromná, ale byla. Konkrétně zmiňuje tvůrčí stipendia, o něž si člověk mohl požádat dvakrát za život. Typicky šlo o velké a náročné projekty, jimž by se překladatel jinak asi vyhnul.
Jeho slova mohu z vlastní zkušenosti potvrdit – pro představu: jednalo se o stipendium na překlad románové pentalogie o více než 800 stranách a stipendium činilo 90 tisíc Kč.
Zcela nepochopitelná pro pravicového voliče je podmínka, že pokud někdo žádá ministerstvo kultury o podporu, nesmí mít příjmy odjinud. Přitom právě pravicový volič je zvyklý se o sebe sám postarat. Jednoduše proto, že věří v individuální odpovědnost.
Mnoho lidí, kteří pracují na volné noze, si proto zcela přirozeně našlo jiný zdroj příjmů, jelikož se potřebovali uživit a nechtěli být závislí na státních dávkách. Ale vláda, která se prohlašuje za pravicovou, jim teď říká, že tím pádem nemají nárok na její podporu. To je pár měsíců před volbami vskutku neobyčejně „prozíravé“.
Kdo je umělec?
Vraťme se ale oklikou k problému se jménem. Jako ve všem v životě, i v kultuře existují různé úrovně důležitosti, a tudíž i priority podpory. Ne všichni jsou důležití stejně. Tvůrčí umělec, třeba spisovatel, je důležitější než řemeslník (překladatel). A dramatik je důležitější než osvětlovač. Společný registr toto nivelizuje.
Sečteno a podtrženo, víc než cokoli jiného je status umělce promarněná příležitost. Kultura jistě nezanikne, na to je příliš silná. Řada lidí se jí bude věnovat dál, ve volném čase, a samozřejmě v menší míře. Jen se pak nechlubme tím, že jsme kulturní národ. A doufejme, že miliardy z fondu obnovy nebudeme muset vracet, až někdo zjistí, že zákonná úprava byla vlastně jen naoko.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
